Benátky z rána.

Antonín Klášterský

Benátky z rána.
Je zamlženo, jako bývá v říjnu, a ni San Giorgio spatřit nelze s rivy, jak duchů zjev loď ční skrz závoj mhlivý, spí kráska jihu v tenkém muselínu. Kdes zvonů hlas se zachvěl zádumčivý a zapad’ lagun ve hlubokém klínu, řad dlouhých gondol čeká na rej živý, kde jaká bárka, veze zeleninu. Teď blýsklo slunce, rychle mlhu dělí. Hlas prodavače, jenž jak kohout bdělý, se ozval prvně. Vzhůru vše, co snilo. Vše v jas a nach a v jeden plápol splývá, a v zrcadlo se Venecie dívá, jež dechem noci jen se opotilo. 72