Cestou domů.
Jak ptáče, které na jih letí,
když chladné větry zavyly,
jsem letěl tobě do objetí,
ó, jižní kraji spanilý!
A naplnil jsem duši svoji
tvou září, dechem k pokraji,
však nyní zas už v nepokoji
se křídla moje zdvihají.
Ó, marně střeš mi svoje rámě,
bys zadržel mě chvíli zpět,
a darmo svůdně voláš na mě:
„Proč odejít, proč odletět?“odletět?
„PročProč nezůstat, kde jara na sny
jsi zase vzpomněl, plný sil,
a kde jsi chvíli kliden, šťastný
všech útrap zapomnění pil?“
83
Ó, díky, kraji, dojat věru
jsem v hloubi srdce hlasem tvým,
leč pták jsem přilét’ ze severu
a jako ptáče odletím!
Jak ptáče naše přiletavé,
jež zimní naší za doby
je šťastno ve tvé záři smavésmavé,
a přec – tu hnízdo nezrobí!
84