VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA.
II.
Prof. dr. Janu Fr. Hruškovi.
Tak vyprávěl mi starý přítel můj:
Ach, vánoce – že připomínáte –
my neměli jsme pěkné loňský rok.
Byl churavější jsem v ty právě dny
než jindy, sotva učinit moh’ krok,
a spánek míjel stále víčka má
noc za nocí. A žena ke všemu,
jak víte snad, si ruku zlomila
a stejně byla bezmocna jak já.
Za dlouhá leta běd a bolestí
jsem naučil se snášet klidně vše,
co seslal na mne Bůh. A vzpomínka,
jak naši staří u nás v podlesí
tam trpět znali, také sílila.
Tu často zřel jsem, Danda, dřeváčník,
jak hledí na mne, mrzák nebohý,
jenž ještě v stáří lámal sedě štěrk
a po čtyřech se zdvíhal se země,
a starý dudák Hančl usmíval
se na mne s lože svého v špitále
a hrál mi na dudy...
Však tenkráte,
o vánocích těch, už i kouzlo to
mi selhávalo. Jak tu v pracovně
jsem seděl sám, kol jenom kupy kněh,
mně připadalo, že jsem na pustý
byl ostrov mořem bouřným vyvržen
a pozbyl všeho s lidmi spojení,
a oni se mnou, a jen zázrakem
že bych se dostat moh’ zas mezi ně,
tak vzdálené dnes. Co mi útěchou
být mohlo ještě, co by odváti
mnoumou mohlo opuštěnost, sklíčenost?
A tu, jak zved’ jsem hlavu, padl zrak
mi na radio. Pousmál jsem se.
20
Již dávno, dávno neposlouchal jsem
ni zpráv, ni hudby. Ale v tento mžik
cos nutkalo mě, nechat je zas znít.
Krok – péro lusklo, a já slyšel jsem,
ó, Bože můj, co slyším? Toť můj verš,
můj Vánoční zpěv, k němuž přítel můj
kdys připjal křídla, hudby svojí vzlet.
Zpěv o hvězdě, jež jasně zářila
nad Betlemem, o zvěsti andělské,
zpěv pastoušků, již nenechali svých stád
a spěchali se Spáse poklonit,
jež zrodila se světu v dítěti.
To byla slova má, jež letěla
teď vzduchem zimním v celý širý svět,
k všem srdcím lidským. Nezpívali to
pastoušci prostí, to jsem zpíval já,
to jásala má duše: „Smiloval
se Bůh a světu Spasitele dal.
Buď sláva Otci, sláva Synu buď
a oslaven buď námi svatý Duch!
Ó, zněte písně, zněte koledy,
to padla zář nám v tmy a do bědy,
jde Pán náš smazat starý lidstva dluh!“
Div stal se, zázrak. Jako nebes dar
mi zněl ten zpěv. Již nebyl opuštěn
jsem ani sklíčen. S lidmi žil jsem zas
a v jejich středu k srdcím volal jsem,
by pozvedla se z prachu k výšinám,
nes’ radost jim a světlo, útěchu.
A mojí vlastní duší blaženost
se rozlévala; necítil jsem běd
ni bolestí, já usmíval jsem se
a pohnutím se zachvíval, a zrak
mi vlhl slzou. Tou jsem děkoval
za div ten Bohu, cítě, že se on
to sklonil ke mně, se mnou tady dlel
a zaplašil můj stesk a ztlumil ston,
všech bědných duší vlídný Spasitel.
21