NA PŮLNOČNÍ.
Nad krajinou zasněženou
hvězd se třpytí miliony,
svítí okna chat a domků,
nocí slavně znějí zvony.
Na půlnoční chrám to volá
ve vysoké svoje stěny,
kadidlem a chvojí provát,
světly všecek ozářený.
A již na hlas zvonu velký
po sněhu, jenž v chůzi křupá,
lid jde – jeden tu, tam druhý
a zde celá lidí tlupa.
Mladý muž jde vesel s ženou,
naděje jím vane měkká:
jesličky už na rok stavět
bude tomu, jehož čeká.
Dědoušek se bílý belhá,
do kožíšku svého choulí:
Vánoce zas – poslední už
pro něho, ach, nebudou-li?
Slyš, zda zvonky neznějí to
někde v dálce nad závějí?
Ne, ach, ne, to děvčata se
radostí a blahem smějí.
A tam jedna – stranou družek –
se statným svým hochem stojí,
zrak jí září, když jí šeptá:
„Do příštích jsi vánoc mojí!“
24
Snad jen hvězdy viděly to
při hlaholném zvonů znění,
jak se dvoje žhavá ústa
střetla v dlouhém políbení.
Ó, jen zněte, zněte, zvony,
v radostném a slavném rázu:
oči září dnes jak hvězdy,
v lících kvetou růže mrazu.
Ale ještě krašší růže
v zasněženém bílém kraji
z chladu, sněhu, z ledu záští
v srdcích lidských rozkvétají.
Rozkvétají, šíří teplo,
že sníh mizí, tají zmrazky,
celý svět svým plní dechem
čarovné ty růže lásky.
A já chtěl bych jít a všude,
kde ty růže vzácné pěstí,
v pastýřský roh zadout píseň:
Dej Bůh štěstí! Dej Bůh štěstí!
25