NA PŮLNOČNÍ.

NA PŮLNOČNÍ.
Nad krajinou zasněženou hvězd se třpytí miliony, svítí okna chat a domků, nocí slavně znějí zvony. Na půlnoční chrám to volá ve vysoké svoje stěny, kadidlem a chvojí provát, světly všecek ozářený. A již na hlas zvonu velký po sněhu, jenž v chůzi křupá, lid jde – jeden tu, tam druhý a zde celá lidí tlupa. Mladý muž jde vesel s ženou, naděje jím vane měkká: jesličky už na rok stavět bude tomu, jehož čeká. Dědoušek se bílý belhá, do kožíšku svého choulí: Vánoce zas – poslední už pro něho, ach, nebudou-li? Slyš, zda zvonky neznějí to někde v dálce nad závějí? Ne, ach, ne, to děvčata se radostí a blahem smějí. A tam jedna – stranou družek – se statným svým hochem stojí, zrak jí září, když jí šeptá: „Do příštích jsi vánoc mojí!“ 24 Snad jen hvězdy viděly to při hlaholném zvonů znění, jak se dvoje žhavá ústa střetla v dlouhém políbení. Ó, jen zněte, zněte, zvony, v radostném a slavném rázu: oči září dnes jak hvězdy, v lících kvetou růže mrazu. Ale ještě krašší růže v zasněženém bílém kraji z chladu, sněhu, z ledu záští v srdcích lidských rozkvétají. Rozkvétají, šíří teplo, že sníh mizí, tají zmrazky, celý svět svým plní dechem čarovné ty růže lásky. A já chtěl bych jít a všude, kde ty růže vzácné pěstí, v pastýřský roh zadout píseň: Dej Bůh štěstí! Dej Bůh štěstí! 25