CHALOUPKA.

Antonín Klášterský

CHALOUPKA.
Taková malá chaloupka až na samém města kraji, a žije tam dědeček s babičkou a ještě rádi se mají. Dědeček málo slyší už a nemluvný též je trochu, však babičce dříví naštípe a mléko přinese z „lochu“. A babička malá pobíhá, a všude její je ruka, tu na záspi mete, pro kozu žne, tu v malé kolničce šuká. Hned pospíchá k studni pro vodu, hned slípkám nasypat chvátá a mluví k nim: „Kam lezeš, nemoudrá?“ a „Necháš ji, chocholatá!“ Jak mohla však jenom „zapomít“, že vnoučci přijdou jak diví! Jen dědeček žebřík přistaví, už trhá jim sladké slívy. A jak jen se „šírá“, již jdou spat a časně vstávají k ránu – nu, ano – syn v městě musí žít, jak sluší se velkému pánu. Však oni nic nechtí – mají dost a žijí stále, jak zvyklí, a nevědí nic, kde klesl kurs a kde se lodníci spikli. 7 Ach, babičko milá s dědečkem, co vám jsou takové zprávy? Vy skromní a prostí – šťastni jste – ó, buďte tam dlouho zdrávi! Být duší, jak vy jste, na světě jen polovic – myslím si v tíze – vzpour, stávek by nebylo, rozvodů, vražd, a žádná by nebyla krise. 8