X. Ne, my v cíl svůj nevěřili dosti,

Antonín Klášterský

X.
Ne, my v cíl svůj nevěřili dosti,
Ne, my v cíl svůj nevěřili dosti,
mátla nás hned ta, hned jiná hesla, skráň jsme často tiskli v zoufalosti, váhal krok, a ruka chabě klesla.
Co měl cestou síliti druh druha, druha druh bil v závisti a zášti, vlastní já nám všecka byla vzpruha, dýky kryli v chodeckém jsme plášti. Pochybnosti štíra nedovedli zamáčknout jsme ve své vlastní hrudi, na své vůdce kámen jsme spíš zvedli, prodávali čest svou, vírou chudí. Ptali jsme se hořce: „Není bájí dálný kraj ten svobody a míru, k němuž jdeme? Kde je, kde se tají? Nebyl snem jen, pro nějž mřeme v šíru?“ Proto také v kraj ten nevejdeme, pouští dál se budem jenom ploužit, v úpalu dne i za noci němé, nežli padnem, trpět a se soužit. 21 Snad ni naše nevejdou tam děti, teprv snad až vnuci našich vnuků, budou-li dost silni pro oběti a svá srdce zladí do souzvuku. „Máj“ 1909-10.
22