AŽ NEBUDU TU...

AŽ NEBUDU TU...
Až nebudu tu, dcerko, a spáti budu tich, jen otevř – aspoň někdy – si jednu z mojich knih. Tu, již jsem v snáchsnách, či onu, již krví svou jsem psal, já budu navždy ztichlý z ní mluvit k tobě dál. A s tebou rozprávěti, jak strom když šelestí, tě učit v slunci hřát se i snášet bolesti. A snad že, až ti všeptám své hoře někdejší, tvůj smutek rozplyne se, tvá bolest zkonejší. Snad že se zdát ti bude tou nocí dumavou, že skláním v požehnání se zas ti nad hlavou. 25 Však nic-li nevezmeš si z mých citů, snů a rad, jen aspoň to tam vyčti, jak jsem tě míval rád. 26