MODLÍM SE ZA VÁS...

MODLÍM SE ZA VÁS...
Modlím se za vás, děti, moje děti, svou písní, každé myšlenky své spěchem, pohledem každým, jenž k vám z oka letí, svým každým snem a vzdychnutím a dechem, z nejhlubší duše, rozdrásané žitím, z dna srdce, kam jsem vniknout nedal podlým, k Osudu – k Bohu – k Tajemství, jež cítím, se za vás modlím. Za vaše místo u života stolu, za radosti květ, zlatou záři štěstí, by nebylo vám kráčet v slzách bolu, kříž utrpení na ramenou nésti, a kdyby přec, by nescházelo síly vám nésti jej, kde cesta v poušť se točí, a stále pevně, nikdy zotročilí, zřít sudbě v oči. V těch lidských cest a pěšin, stezek ve stu, jež křižují se, dělí se i pojí, svou najděte a vytyčte si cestu, ne rovnou třeba, ale ve všem svoji; ne třeba sladkou, květy lemovanou, leč takou, aby na konci jí z dáli do duše chodce, jenž jde mdlý a s ranou, hvězd svity plály. 29 Ty hvězdy velké stále ve svém hledu, jde cestou tvrdou se přec jenom snáze, jich němý hlas: Pojď dále, já tě vedu! vždy nové síly vlívá v trpké dráze; a i když dříve na své pouti padnem a bez vítězství cíle umíráme, to světlo jich se v našem líci chladném přec sladce láme. A modlím se, nechť prachem půjde s tíží váš krok, by duše zůstaly vám čisty, jak studánky, kde nebes modř se shlíží, jak na větvích ty první jara listy, vždy čisté, cele otevřené Kráse, jak když se květy slunci otvírají a plno pelu, jež prach zlatý zdá se, v svém srdci tají. Jeť Krása posel nebeského sídla, jediný cherub, jenž zbyl ještě světu, jenž duším vlastní připíná svá křídla a nad propast je nese všedních hnětů a bolů, vášní, bídy nad močály, křivd nad bojiště – prosté zemské tíže, do čistých sfer, kde hudby romon stálý, vždy Bohu blíže. A kéž vám slyšet Allelujah! přáno, kde já jen slyšel žalmy velkonoční, 30 a pozdraviti plesným vzkřikem ráno, kde kolem mne se šeří chmury noční: z nejhlubší duše, rozdrásané žitím, z dna srdce, kam jsem vniknout nedal podlým, k Osudu – k Bohu – k Tajemství, jež cítím, se za vás modlím. 31