NÁLADA

NÁLADA
Než oblak dokrvácí, kde slunce zapadá, než venku ztichnou ptáci a ztmí se zahrada, jaká to přepadá srdce tesklivá nálada! Po tvářích, které znal jsi – kam znikly do dáli? – po rtech, jež nelíbal jsi, stesk jme tě zoufalý, jako když vlna se moře přes tebe převalí. Pohárů nedopitých ti náhle líto všech, radostí neužitých ve všedních starostech, květů všech, které jsi zašláp, teprv teď cítíš dech. Teď marně pneš své ruce k prázdnému objetí, plod, který’s neutrh prudce, již spadl se snětí, nevidíš motýla s lebkou kolem se vznášeti? 46 A západ zhas. A zavál chlad, hruď že proniká. Byl vln to větru nával, či srdce básníka? Jako když někdo si prudce – prudce si zavzlyká... 47