PODZIMNÍ PÍSNĚ
I.
I.
Tichá, bledá Jeseni,
po uvadlém lupení
pojď a duši ukolíbej
potichu mi do snění!
Jaro dává lásky cit,
léto vášeň, zima klid,
ale ty jen můžeš duši
v sladké snění zahalit.
Přitiskni mě ve svůj klín,
rozstři kol svůj jemný stín,
opřeď mne jak plný hrozen
měkkou přízí pavučin.
A nech mlhy podletí
táhnout kol, se stáčeti,
jako když mi na sta kyne
bílých paží k objetí.
Jak když oku k opoji,
v měkkých vlnách, v postoji
kol mne krouží tanečnice
s vlajícími závoji.
48
Co já v stínu platánů,
v sladkém růží závanu
oči mhouřím, unavený
sultán v bílém turbanu.
Těžký problém, prostřed vnad
luštím, v mysli lid a stát,
na kterém z těch bílých ňader
nechám dnes svou hlavu spát.
II.
II.
Již myslíš, že jsi vychlad’ zcela,
že zhasl žár a vášeň s ním,
že jarní bouře dovyzněla
a v duši tvé jak na podzim
je v krajině, kde všechno vadne,
zpěv nezaznívá v aleji,
jen hrobu plíseň kde čpí za dne
a v noci vichry kvílejí.
A náhle cos ti živne v hrudi,
vře v krvi, tepe do skrání,
jak z jara bystřeň když se zbudí
a hřmíc s hor tryskem uhání.
A je ti tak jak stromu v nivě,
jenž stál tu smuten, v nitru žal,
pro čistou zeleň zádumčivě
a pro květ jara vonný lkal.
49
A pojednou, jak jeseň všude
nach, zlato hází v údolu,
zas cítí příval krve rudé
a v jednom stojí plápolu...
III.
III.
Podzim je a slední snop
odvezen již dávno s polí,
luh je požat, bez ozdob
šípků keř se chvěje holý.
Suchý list pad’ na hlaď vod,
v aleji, jež v klín jde lesa,
sadař jablek rudý plod
na žebříku v košík česá.
A já básník – teplý den
slední vidím v dálku mizet,
já jen zpíval, zpíval jen,
co mám chudý nyní sklízet?
PojďPojď, a dřív než lehne sníh
mého žití na úvale,
trhat mne nech aspoň s tvých
rudých rtů ty třešně zralé.
Broskve svojich tváří nech,
ať se níž k mých ústům chýlí,
ať mi kyne, místo všech,
ňader tvojich hrozen bílý!
50
IV.
IV.
Ty slunečné dni podjesenní
tak čisté jsou a průhledné,
až dalekých hor ku temeni
zrak pouhý jimi dohlédne.
Co jarní mlhy halívaly,
co letní páry clonily,
teď jasně oku svítí v dáli,
byť na den jen či na chvíli.
Ó, s bohem tedy, klamy mládí,
v něž věřili jsme nadšeně,
v mou duši, kde vše v mír se ladí:
již stoupá moudrost jeseně.
Pták písní mizí, úzkost v hlase,
květ nadějí všech umírá,
leč před duší, hle, rozvírá se
ta celá dálka vesmíra.
Vše ve věčný jí soulad splývá,
co nechápala, rozumí,
a přes močál se bídy dívá
i lidské zloby přes chlumy.
Par padla clona zrůžovělá,
a mládí vzlet již nehostí,
leč vše, co trpí, vytrpěla,
již měří úhlem Věčnosti.
51
V.
V.
Ó, taký podzim žití mít,
jak září venku dnes,
s tím úsměvem tak tichým mřít,
jak na vše kolem kles’.
Tak ticho v duši, klid a mír,
co dnes ho v lese jest,
a tolik světla na večír,
co dneska bude hvězd.
Již nechat jako suchý list
dlaň volně padnout v klín,
ne z knih, leč z nebes básně číst
a nemít v duši stín.
A neznat, zda zrak rosou zvlh’,
či zda slz proud tam střík’,
jen vidět bílý přízrak z mlh
a šeptnout k nebi: Dík!
VI.
VI.
Teplý a slunečný
podzimní den,
jako by zemí táh’
o jaru sen.
Tichý a jímavý
jas kol a svit,
jak by se usmíval,
kdo už má jít
52
pryč od nás daleko
za žití práh,
kam vede cesta jen
ve vzpomínkách.
Jak by kdo po bouřích,
po mukách zlých
klidně se usmíval,
smířen a tich.
Teplý a slunečný
podzimní den –
nech mě se dívati
do záře ven.
A nech, by úsměv též
na rtech mi plál –
neptej se, neptej se,
co as mě stál.
53