SAMOTA

Antonín Klášterský

SAMOTA – Paní T. Cébové. –
Na vrchu kostel svaté Máří stojí a vedle klášter. Kolem samé lesy. Vzduch v jarním slunci prohřátý je chvojí, v klid kukačka jen blízko volá kdesi, ó, jak to ticho kolébá a hojí! Z dvou mnichů jeden v svou mě zaved cellu, chlad ovanul mě, vůně míru sladká: na okně v květech slyším bzučet včelu, kříž stříbrný zřím svítit u klekátka, kde sladko v dumě skloniti se čelu. U harmonia, které stojí v rohu, stoh not – Beethoven na vrchu tam leží – půl hotový již pastel stihnout mohu, u lože Shakespeare čeká věčně svěží pro chvíle snění, ukradené Bohu – ó, kdo by tušil, co tu skryto blaha, že sem se skryje duše, kněžka krásy, jíž kouřem lesů pouze slávy snaha, jež krásy číš zde sama nahýbá si v tom lesním tichu, zášť kam nedosahá! Sen dávno, dávno pohřbený se zdvihnul mi před očima, oživen tu stoje, stesk rozrytou se duší mojí mihnul, že musím zpět v ten vír, v ty žití boje, a na prahu jsem při vzdechu se stihnul. 56