ŠAŠEK
Primáři Dr. Vilému Hüttlovi.
Černý šašek z Nového cirku v Paříži, jemuž říkají Chocolat, při odchodu na odpočinek ozdoben stužkou čestné legie. Byl to vzácný lidumil, který svou lidskou lásku přinášel těm nejpotřebnějším: choré dětské drobotině v nemocnicích.
Z novinářské zprávy.
Tak, zde mě tedy máte, doktore!
Dobrý den, děti! Co pak nového?
Aj, Adélko, ty pěkně vypadáš,
ty parádnice, žádná horečka,
což, malá slečno? Vida Lisetku,
již hnedle bude silná jako dřív,
ba silnější, že takhle, jako dřív,
na malíčku svém židli unese,
koukejte, děti, rovně ve vzduchu.
Nu, co pak, Louiso? Bolí hlavička?
Můj pudlíček ti pěkně děkuje
za stužku, již’s mu po mně poslala;
takhle ti skákal, koukej, radostí,
ocáskem takhle vrtěl, nezbeda,
pak do zrcadla též se zadíval
a usmíval se takhle na sebe,
60
jak sluší mu to. I vy smíškové,
jen všemu smát se, jak ti velicí!
Jen řekněte mi, milý doktore,
až bude třeba. Měl bych v cirku být
a sázím se, že budou hledat mě
i tady snad. Eh, čert vem publikum
i ředitele! Jistě nasolí
mi pokutu – nu, dobrá, zaplatím.
Ej, hleďme slečnu, již čest nemám znát.
Jak říkají vám, krásko? Křepelka?
Jak? Popelka? Ne? Ach, tak! Marcelka!
Nuž, Marcelko, ty ještě neznáš mne,
a musím se ti tedy představit.
Já jsem, hleď, strýček všech těch dětiček,
co tady leží, mám je všecky rád,
a ony mě, co, děti? Nekřičte
tak, káňata! Ty, Žano, netahej
mě za kabát, sic utrhneš mi šos!
Dnes, Marcelko, jsem chtěl zas k dětičkám,
však vrata byla na klíč zavřena,
nu, a tak řek’ jsem: Vlezeš komínem!
Z toho jsem černý. Děti, Marcelka
umyje strýčka. Tady ručník je
a mýdlo též a dři! Jak! Nejde to?
Cha – cha – cha, děti! Ona neví to,
že z čokolády sladké strýček je,
nu, okusit jí dáme kousínek –
eh – eh – eh! Ouvej! Děti, Marcelka
mi ukousnula malík – au – au – au!
61
Ach, jak to bolí! Ještě smějte se,
vy ještěrky, vy dráčci, háďata,
vy opičky – eh! Hned mi pofoukej
to, Aurorko – tak dobře, miláčku,
tvůj dech je balsám. A teď ukážu
vám, jak to dělám, když chci bílý být.
Jen čokoládu cukrem posypám,
vidíte? takhle! Hehe, koukejte,
jak strýček zbělel. Betto, lízni si,
že je to cukr! Není? Pro Boha,
já dal ti pudr, nu, zde cukr máš
v krabičce druhé, lízej po chuti!
Co? Že tu posel, abych šel už hrát?
Že volají mě? Zuří ředitel?
Ať pukne zlostí! Že teď nemám kdy.
Že hraju Pánu Bohu: – Doktore,
už tedy začnem? Nuže, Ninetko,
když dáš si krček pěkně převázat
a nebudeš nic křičet, plakati,
cos ukáži ti – ale hodná buď,
sic jinak nic – ne abys kousala
zas jako včera pana doktora,
ty veverko! – Bzbzbz! U čerta,
toť nějaká tu moucha polétá,
nu, počkej, šelmo, tebe chytnu hned!
Bz! Ulétla mi! Bzbz! Na nose
mi usedla – pst! – nyní chytře jen,
já plácnu ji – oh, ouvej, to jsem dal
si do nosu! Nu ovšem, smějte se,
62
vás nebolí to. Bzbz! Na zdi teď
si sedla, pozor! Bzbz! Letí dál.
Bz – bz – bz – bz! ej, hleďme, na okně
teď bzučí si, no, tam tě dostanu.
Bz – bz – bz – bz! už mám tě v dlani – bz –
Jak? Doktore, již hotov? Výborně
se’s chovala dnes, malá Ninetko,
a za to mouchu dám ti lapenou,
slyšíš ji v dlani? Bz – bz – bz – bz – bz!
Otvírej zvolna! Pane na nebi!
Ta moucha se nám v bonbon změnila
a jaký krásný! Okus, Ninetko!
Tak zase půjdu. Sbohem, doktore!
Nic neděkujte. Jenom vzkažte mi,
kdykoli třeba. Víte, připadá
mi někdy stydno, blázna ze sebe
dělati lidem, lidskou důstojnost
jak ubíjel bych v sobě, zdá se mi,
když pitvořím se, šklebím, přetvářím,
by smáli se jen. Někdy, věřte mi,
jak zaplakat bych měl sám nad sebou.
A jen ty chvíle, které ztrávím zde
v špitále u vás, zas mě smiřují;
zde, cítím, pro víc,víc nežli pro potlesk
a hloupý davu smích, jímž pohrdám,
jsou grimasy mé, kejkle protivné.
Nuž, tedy sbohem! Pa! pa! opičky!
63