BALLADA O ZVONECH.
Pln záře, jeden ples a smích,
plál ve tmy pražský hrad;
dvé pěvců přišlo německých
před králem zazpívat,
a dnes je vítal Václav král
a českých pánů řad.
V svých rukou loutny, před králem
se uklonili teď,
a dech se tají, úží všem,
a v nachu paní pleť,
jak struny vzdychly, jemný van
jak v květnou dých by sněť.
A cizí pěvci zpívají
o kráse cizích niv,
o touze, jež jde potají
a mnohý koná div;
tak pět o růžích, slavících
kdo slyšel jaktěživ?
Již zmlkli; strun jen tichý van
se dále síní nes,
tu jásot slyšet se všech stran
a hlahol, křik a ples,
což na tom, cizí že to řeč,
jež v písni zněla dnes.
10
A z křesla povstal Václav sám
a s číší zvedl páž:
„Ten pohár pro vděk, pěvci, vámvám,
hle, piji na dno až,
na vaše zdraví, vaši čest
a sladký jazyk váš.“
„Je nade všecky jeho vděk,
ať značí ples či žal,
já sám jsem v kouzlu myšlenek
v něm vlastní píseň stkal!“
A loutnu vzal a německou
král píseň zazpíval.
Tu nový hlahol, číší třesk
a jásání a šum,
že vzplanul také pocty lesk
těm švarným cizincům,
jen hlouček českých pánů stál,
své čelo plné dum.
A k jitru skorem táhlo již,
než ztichl starý hrad,
než překocena slední číš,
než král se v lože klad;
jak usínal, zněl v uších mu
hlas písní posavad.
11
Leč sotva zdřím, již vyděšen
se ze sna vytrh v ráz:
To zvonů starých nový den
již vítal hlučný hlas,
král naslouchal a bled a bled
a jako list se třás.
To nebyl všední zvonů zvuk,
těch kovových úst zpěv,
ten hlas jich dnes jak plný muk
a jak by chvěl jím hněv,
jak by v něm znělo: „Prorado,
tys vlastní zapřel krev!“
Jak mrtvých knížat smutek žil
by dojímavý v něm,
jak tisíců by hlas se slil
a kovovým jich rtem
by lkal a bouřil: „Prorado,
zhrd’s lidu jazykem“jazykem!“
A chvěl se, vzkřikl: „Stavte zvon!“
pln hrůzy Václav král.
A ztichl zvon, leč strašný ston
zněl v sluchu krále dál...
Ó, jaký div, že od těch dob
se zvonů tolik bál!?
12