VÁCLAV IV. V KUNRATICÍCH.

VÁCLAV IV. V KUNRATICÍCH. (A. D. 1419)
Co je ti, chrte? Co ti schází, starý můj věrný pse, že kňučíš u mých nohou? Jen lež a spi, sny nejsladší jsou dary, vždyť noc jsme spolu prohýřili mnohou. Zas od tlapek svých zvedáš ostrou hlavu a jako v dálku natahuješ čenich? Co větříš jen v tom tiché noci tmavu? Boj? Vraždu? Smrt po mukách každodenních? Či stýská se ti po veselých honech? Oj, milý chrte, sestárli jsme oba! Čas v trýzni zvolna mizí jen a v stonech, ta tam je štvanic nádherná ta doba, kdy zníval roh po křivoklátském hvozdě a štěkotem tvým budily se skály – je vše to sen... je pozdě, chrte, pozdě, ty tiché zdi kol jakby se mi smály. Víš, jak jsme spolu chodívali Prahou, když spala tiše ve hvězdách a v stínu, a noc pak v krčmě proseděli blahou se studenty a v kruhu měštěnínů? Och, tenkrát smíchu, šprýmů bylo všudy, a netlačila moje bedra říše 18 jak teď, kdy svízel vystřídává trudy a nudu vztek... kdy hořkne i ta číše... A pamatuješ ještě mistra Jana? Měl’s rád ho přece!... i já rád jej míval! Ta bledá tvář jak ze měsíce stkána, a v ní ten zrak, jenž do duše se díval! Naň neštěkal jsi nikdy... divnou mocí tě zrak ten poutal, krotil chtíč tvůj hrubý, ač Johanku mi udávil jsi v noci a na kněze i mílce cenil zuby. Já měl ho rád... Zřím stále tvář tu bledou... Co vyčítá mi, přísný tak a němý?... Jen sváry, sváry, rozbroje se předou... Chci pokoj mít... a pokoj v celé zemi! Ó, jaké ticho po hlubokém lese, kam sluch svůj pnu i oko, v celém kraji... Jen listí tiše jako v snách se třese... Či se to venku hlasy umlouvají? Ne, všude klid. I bolest v ruce mojí teď slábne... spát chci... táhne jistě k čtvrté... To jenom rád bych věděl, v nepokoji co jsi to větřil, starý, věrný chrte? 19