MISTR JAROŠ.

MISTR JAROŠ.
Ve své dílně mistr Jaroš s čelem seděl schýleným: „Císaři mám děla líti – proč jen váhám, proč se chvím? Kolik jsem jich ulil v mládí, dobrých, pevných pušek pár, a dnes, kdy se na bouř smráká, jak bych sláb již byl a stár. Ne, ó, ne, sláb nejsem dosud, ale tak mi úzko dnes, jak bych slyšel pláč a stony, viděl smrti stín a děs. Jízda cválá, zem se chvěje, ržání koní, třesk a kvil, děla houkla – chrlí zhoubu – ó, to ta jsou, co jsem slil! Věčný Bože, jenž jsi život, mír a láska, v nebesích, štíra pochyb znič mi v hrudi, zjev, že můj to není hřích! 24 Lil jsem zvony, svaté zvony, měly krásný, vážný hlas. „Zvuky moje – zvuky žití!“ pěly tmou i v jitra jas. Fontánu jsem ulil zdobnou, aby v stinné aleji do polibků, šeptu lásky zněla hudbou krůpějí. Ale rozplaš, věčný Bože, stín, jenž leh mi na duši, kapek hra a hlasy zvonů zda řev děl mých přehluší?“ V dílně ticho, jenom v kotli slyšet kovu var a hles. Mistr vstal a k ohni postoup, zavrávoral však a kles. „Díky, Bože – nežli dílo – zhouby tvořit – lepší skon – Zvuky moje – zvuky žití – slyším – zvonů svojich – tón...“ 25