VÁNOCE.

VÁNOCE.
„Dál nemohu krok již.“ – Vzmuž se, vzmuž, jen kus a v branách jsme Řezna, tam skytnou nám asyl a přístřeší, tam nikdo, psance, nás nezná. – A dále šli sněhem a závějí a větrem, který tak skučí, on s uzílkem, ona dítě své si tiskla do náručí. Však tmělo se víc, a byla již noc, noc zimní, hvězdná a svatá, kdyžkdyž, znaveni k smrti, došli bran a počli bít v železná vrata. Ta zaskřípla, zbrojnoš ospalý se ve zbroji objevil v bráně: „Což nebude pokoj ani dnes, dnes v noci zrození Páně?“ – Ó, pro lásku Toho, který dnes se v Betlémě zrodil všem lidem, nás do města pusť již, po cestě ať dlouhé usneme s klidem! 30 My lidé jsme dobří, poctiví, zde v zemi cizinci ovšem, ó, do města pusť nás, dítě mře, ó, rychle, než bude po všem! – Cos houknout chtěl zbrojnoš nevrlý, cos v tvář jim drsného říci, leč změkl, jak pohléd letmo jen do paniných líbezných lící. „Vy kacíři z Čech jste jistě – děl – jak do bran pustit vás města? Od císaře posel přijel dnes, že strašně rebelly ztrestá. Že rada jich nemá pouštět sem, nuž, Pánbůh, lidé, buď s vámi!“ A zapadla vrata, kolem noc, a v noci té stáli tu sami. Jen hvězdy plály jim nad hlavou, leč v nich jak četli by v šíru: „Já Bůh jsem lásky a soucitu a odpuštění a míru!“ 31