BALLADA VELKONOČNÍ.
Se všech širých končin světa
létly k Římu zase zvony,
nad zeměmi táhlo vzduchem
cos jak větrů svist a stony.
Z kathedrál a věží, vížek,
ze zvonic i kaplí v lese
jak když hejno zpěvných ptáků
se všech stran se k jihu nese.
U svatého Petra v Římě
jako otec ve kruh dětský
největší teď zvon se ozval:
„Jste tu všecky? Jste tu všecky?“
„Jsme tu všecky – zvon děl jiný –
přes bouř, větry, sníh a děště
jako loni a jak vždycky,
zvony z Čech jen chybí ještě!“
„Zvony z Čech?“ zvon jeden ptal se.
„Dálná pout“pout – zvon na to druhý,druhý –
zpozdily se asi, cestou
s živly boj snad měly tuhý “.tuhý.“
43
„S živly boj?!“ se kdosi zasmál,
vmísily se jiné hlasy:
„Rcete spíš, že v město věčné
nechce se jim na sněm asi!“
„Přelity kdys byly arci,
husitské však byly prve,
sázím se, že dosud dosti
kacířské v nich bouří krve!“
V tom však větru vír, a blankyt
jak když stopí mraky stmělé:
zvony z Čech tu, mraky zvonů,
velký Zikmund v jejich čele.
„Vítejte z Čech dálných, bratří –
největší zvon vlídně vece –
ale svého opozdění
povězte nám důvod přece!“
„Campanone, bratří milí –
uchopil se Zikmund slova –
poslušny své staré sudby
v čas jsme vzlétly od domova.
Ale jak tak vzduchem táhnem,
jak nám mraky bijí v čelo,
44
pole zříme, na němž tolik
českých srdcí krvácelo.
Stanuly jsme jenom chvíli,
zachvěly se v tichém vzduchu,
z domova vždyť hlahol zvonů
sladký je i mrtvých sluchu.
A zas táhnem dále, dále,
ale záhy, bratří milí,
nejbližším jsme nad bojištěm
zase mžik se zastavily.
Na okamžik malý pouze
zalkaly jsme ve své výši,
vždyť hlas zvonů z rodné strany
mrtvý v hloub i do snů slyší.
A těch bojišť tolik bylo,
z Čech kde krve tolik teklo,
že by se jí uhasiti
planoucí i mohlo peklo.
A my všude zaplakaly
chvíli jen, co nejtišeji,
vždyť i kosti hlasem zvonů
z domova se pozachvějí!“
45
Zmlkl Zikmund. Mlčí zvony.
„Nuže počnem!“ – vůdce kývá,
a již nad vším městem věčným
zvonů všech hřmí bouře divá.
Lká to, hřímá, duní, zpívá,
jeden tón se v druhý stáčí,
leč ty zvony z české země
jak když nejvíc ze všech pláčí...
46