POHÁDKA SVATÉ NOCI.
Noc vánoční se snáší k zemi
a ovívá ji perutěmi.
Měl přece jít – jej vlídně zvali,
však ne, je dobře, že je sám,
tam muž a žena, hošík malý,
tam teplo láskou, k dětským hrám
zve hraček kupa, starý betlém,
strom vánoční tam vzplane světlem,
snad slyšel by i dávnou píseň,
již zpíval v dětství... V duši tíseň,
proč stínit chmurou jiným ples?
Té pohádce, jež v dnešní noci
si srdce poutá čárnou mocí,
ne, nerozuměl by jí dnes.
Ten ráj mu zavřen – na mžik krátký
proč nahlédat, kam nelze zpátky
20
již s otrávenou, rozervanou
a těžkou duší. Před tou branou
sám život jeho vzpřímen stojí,
tak přísný má a tvrdý vzhled,
a plamenný meč v ruce svojí,
dí pohledem i kynem: Zpět!
Je sám... Tma v dílně. Měsíc lije
v ni záře pruh. Ta melodie,
již v dětství pěl, mu v duši živne.
Ji nechce znát, leč kouzlo divné,
čím brání se, tím víc a více
jej obepřádá, v bledá líce
mu dýchá teplým dechem matky
a spíjí ho jak nápoj sladký,
jej kolébá, jej hladí hebce,
jej měkce líbá, v sluch mu šepce
jak sladký, vábný známý hlas,
a nemůže si vzpomenouti,
kde slyšel hlas ten na své pouti,
vše pohřbil život, zasul čas.
Snad líp by bylo chodit sněhem
a bloudit pustou spletí tříd,
kde nejde nikdo, smutným břehem,
však – vždyť i tam by všude shlíd’
21
jen světla v oknech, jež se smějí
dnes chodců bludných beznaději.
Chce doma sedět, doma být!
Již v dílnu celou měsíc padá,
tam obrazů v něm dlouhá řada,
zde studie a onde skizzy
se rozletěly po světnici,
jak rozvířil je práce chvat,
a měsíc dál a dál se krad’
po rámech, plátně, listů běli,
co mladý mistr osamělý
zavíral oči, v šero leh’,
však přes to, jakby dál se díval
v ten zamodralý světla příval,
však ne již tu – v svých vlastních zdech,
to jakoby ty třpytné prouhy
na cestě viděl, jejíž dlouhý
se od vesnice vlní pás
až k lesu někam. Tuhý mráz.
Však zástup lidí cestou pílí,
a v tvář jak šleh’ jim měsíc bílý,
se zdá mu, že je zřel už kdysi –
ta vlídná líc – ty přísné rysy,
ba, ano, ano, zná je, zná,
to otec, matka, bratr, sestra,
22
to děd, to kmoter řada pestrá,
a tam ta tvář tak líbezná
to Bóža, jeho družka z mládí,
jak směje se, jak točí, pádí,
a podle ní, ó svaté nebe,
zda možná je to? vidí – sebe.
A v dáli světlem plane chrám,
hlas varhan jásá z celé hloubi,
zní písně, kdesi pastýř troubí,
a zvony duní k výšinám...
Však co mu byl ten malý svět,
ta víska bídná, zapadalá,
kde zrodil se a skonal děd?!
Jej touha ve svět šírý hnala,
od víček jeho rvala sen,
chtěl malířem být jako ten,
jenž zabloudil k nim z jara jednou
a hrdě tak svůj širák nes’.
Ó, vidí všecko jako dnes,
jak nocí temnou, neprůhlednou,
jež všecky stopy pochová,
on, chlapec, prchá z domova
za cílem bludným v mlžnou dáli,
štván touhou, jež ho v prsou pálí,
po slávě, lesku, žití jiném
než ve klínu hor nehostinném.
23
Šel síly pln jak mladý rváč,
a bušilo to v jeho skráni,
že nevzpomněl na otce lání,
ni na své matky tichý pláč.
Nu, odpustili pak mu přeci –
to jméno měl již – do svých hor
když, tlumok plný na své pleci,
se vrátil muž jak pevný svor.
Jak tenkrát Bóža, radost v zraku,
jen plaše šlehla po širáku
a utekla mu v dívčím studu
až na sad, kde ji v náruč chyt’
a šeptal: „Čekej, tvůj jen budu!“
jak vzplanul v něm ten starý cit,
jak v duši vstal mu starý sen.
Ó, byl to krásný, zlatý den!
A pak se vrátil zas v ten svět
z té vísky rodné, chaty ztichlé,
a vlna žití smyla rychle
ten pozlátkový kouzla sled,
jejž doma zažil... Za pár neděl
své ženě v oči vroucně hleděl,
spit žárem jich a krásou, bleskem
a přepychem a skvoucím leskem,
24
jež rozestřela všude kolem,
a sotva hnut byl větším bolem,
když otec těžkou rukou psal,
že všichni mají velký žal
pro Bóžu, která (znal’s ji přece!)
se utopila v jejich řece.
Leč pozděj’, ženou cizoložnou
když opuštěn a zrazen,zrazen stál
jak klas, jenž čeká, kdy jej požnou,
nechť doma bděl, nechť pil, nechť hrál,
zjev dívky prosté vídal, bledna,
jak duše jeho vstává ze dna,
a ztraceného ráje vděk
se před oči mu plaché staví,
a zrak má plný výčitek,
a trpký jeho úsměv praví:
Jsi bohat, slávu zamk’ jsi v pěsti
jak ptáče, které v záři jitra
dnes u těch pěje, u těch zítra,
však kde je štěstí tvoje, štěstí?
Snad abys jako hoch šel malý,
prost slávy abys do hor táh’
a tam, kde se ta řeka valí,
si vyprosil je na vlnách – – –
25
A mistr těžce ze sna vzdych’
a otevřel zrak. Kolem sníh
měsíce leží na podlaze,
tak jako když se venku dní,
a hluboce a slavně, blaze
zní z dálky zvony vánoční.
By líp je slyšel, povstal v ráz
a otevřel své okno celé,
kde květů nasil tuhý mráz,
však hrůzou couv’, pot na svém čele:
Před něho v bledých proudech světla
jak s výšin nebes postať slétla,
a byť jen plachý hled jí dal,
přec Bóžo, Bóžo! zašeptal.
Však nepřišla dnes trpká, hrůzná,
dnes vznášela se světlá, luzná
jak jeden z jasných cherubínů,
jež nocí svatou k země stínu
se od hvězd nesou v světa vír
a pějí: Pokoj, pokoj, mír!
On bledý stál a čelo chýle,
a ona spjala ruce bílé
a úsměv, jenž dí: Odpuštění!
se linul po těch dětských rtech...
On necítil ni mrazu chvění,
ba zdálo se mu, jara dech
26
s domácích luk že k němu vane
jak pozdrav vsi kdys milované,
že první lásky poesie
jej béře měkce kolem šíje
a s čela jeho stírá žal.
A cítil, jak v něm jihne cosi,
jak oči se mu vláhou rosí...
Po dlouhé době zaplakal...
27