LEGENDA O DĚDICÍCH ČESKÉ ZEMĚ.

LEGENDA O DĚDICÍCH ČESKÉ ZEMĚ.
Země české dědicové usedli si v těsný kruh, plane zrak jim, chví se rtové, cosi šepce druhu druh. S bábou svou tu svatý kníže, Vojtěch, Ivan, Norbert, Vít, a ten světec jemu blíže moh’ by asi Zikmund být. S Damianem Kozma, Crha za Methodem v radu vklouz’, nepokojně Prokop trhá opatský si dlouhý vous. Vedle něho svatý Jiří na své kopí upřel hled, po boku mu ještě čtyři svatí sedí nebo pět. 57 Povstal kníže: K„K vám i ke mně co den letí výkřik sem: „Dědicové,Dědicové české země, spaste, spaste svoji zem!“zem!‘ Nebo zem, již zveme svoji, věčný neklid, věčný svár, snáší křivdy, v tuhém boji nepřátel ji trýzní spár. Svolal jsem vás v rajském sadu, mám své Čechy stále rád, aby každý dobrou radu moh’ v té těžké věci dát!dát!“ Ludmila tu svatá vstane, kolem šíje rudý pruh: „Všecky nářky, všecko plané, pomoci-li nedá Bůh! Pojďme všichni k trůnu Boha, v klín mu složme velký žal, spojme k prosbám ústa mnohá, by té zemi požehnal!“ Povstal Method: „Řeči plamen proti křivdám bych jim vnuk’!“ „A já sílu pevných ramen!“ zvolal Jiří v rady hluk. 58 „Jenom zvolnazvolna“ – Vojtěch svatý – slyšte„slyšte také radu mou, vnuk’ bych Čechům, jsou mi braty, raděj rozum s rozvahou!“ „Ano, ano!“ Zikmund kývá. „Pomoc bratrů!“ Norbert šplích’, ale rada jeho splývá v utajený sotva smích. Všichni se již vystřídali, přidali se k těm či k těm, jenom Prokop tvář si halí, škube vous a sedí něm. „A co Prokop?“ – kníže ptá se – „co by Prokop vnuknout chtěl svojim Čechům milým k spáse, z jejich bídy žel, ó žel!?“ Povstal Prokop, zvolna vece: „Český lid je lidem mým, třeba mnich jen prostý, přece jednu radu pro něj vím!“ Všichni svatí mlčí v touze, každý na něj patří tich. Prokop však se usmál pouze a jak bleskem berlou švih’. 59