BALLADA VELKONOČNÍ.

BALLADA VELKONOČNÍ.
Se Sladkovským Trojan seděl v prosté jizbě. Den byl vonný, řehtaček hlas venku zvučel za odlétlé k Římu zvony. „Slyš!“ – teď se rtů Sladkovského plyne – „zní tak v celém kraji, a teď právě poklady se, myslím, všude otvírají.“ „Poklady?“ – se ušklíb’ Trojan – „pro nás věru báj to pouhá, chudi jsme, a celý svět se bolesti jen naší rouhá. Věř mně, myslím, na tom světě z národů všech, co jich zříme, Kristovu že utrpení v Čechách nejlíp rozumíme. 78 Pro nás jak když konce nemá pašijová těžká doba!“ – V jizbě ticho. Hlavy v dlaních, v dumách tonou muži oba. Zaklepáno. V jizbu stařík s usměvavou vstoupá lící, starý kožich sobě rovná, v ruce mačká beranici. „Pochválen Pán – se Sladkovským rád bych mluvil – nevím ani...“ „– Já to, strýče, tady židle, nesmíte nám vynést spaní! – Odkud pak až?“ – „Z dálky, z dálky, od Semil až, vzácný pane, abych víckrát Prahu viděl, už se, myslím, sotva stane. Ale mám tu v Praze syna, tak bych rád byl svými zraky spatřil vnuka. Myslil jsem si: k Sladkovskému dojdeš taky... Pořád slyším...“ – „A jak u vás? –“ „U nás v horách stará bída, vzácný pán zde v Praze asi sotva takou nouzi vídá.“ 79 Hovor vázne. Rozpačitě stařec hledí kol a kolem, vytáh’ šátek, pot si utřel na temeni poloholém. „Pane doktor!“ – „Nu, co, strýče, směle jen, co hruď vám svírá!“ – – „Slyšeli jsme, na divadlo že tady pan doktor sbírá. Tak jsme taky – je to málo – ale při té bídě známé – abych řek’ tak – my tam v horách také české srdce máme!“ Trojan povstal. Sladkovskému slzy dvě se v oku třpytí: „Pravdu měl’s, jen utrpení je to naše české žití. Ale v bídě pašijové, svět kdy se nám rouhá celý, poklady se lásky v Čechách ještě vždycky otevřely!“ 80