Kletba myslitelů.

Antonín Klášterský

Kletba myslitelů.
Kam sunout zrak, bych hrob jen nezřel, kam se řítím, čím živit duši svou, by nesnila jen zmar, jak za to nestojí těch dechů těžkých pár si bolem vykoupit, jež tady zveme žitím?! Já v trávník ulehnu, jenž protkaný je kvítím, mně zdá se, na hrobě že ležím, jenž je stár, a místo vůně tu a balsamických par jen zápach mrtvých těl, jež v rozkladu jsou, cítím. Ten číš mi otrávil, ten dýchá pro mne strom, jenž má své kořeny snad v mrtvých prachu tom a šustí hlasem jich, kdy padá listí kvapem. My pijem’ na hrobech a na hrobech jen šlapem’, a celá naše zem se zdá mi jeden hrob, jejž lidstvo naplní a zmizí beze stop. [25]