Idylka hřbitovní.
V své svatby předvečer šli od vesnice spolu,
v myšlénkách zvolna šli. Na štíhlém, dlouhém stvolu
květ růže držela v své opálené dlani.
V myšlénkách zvolna šli, on chvilkou pohléd’ na ni
tím vroucím pohledem, jenž víc než slovo praví,
a v dál se zadíval. Vzplál západ právě žhavý,
jak výheň kovárny, zkad rány ještě hřměly.
Šli dlouhou alejí, kam slétají se včely,
jak lípy začnou kvést, hned září a hned stínem;
vzduch vůně plný byl a opíjel jak vínem.
Pak přešli na stezku, k nim v levo byla pole,
kde žito metalo, a v pravo srázem dole
se rokle táhnula, jevištěm byla světu
pohádek vesnických „o oběšeném kmetu“.
A hřbitov uzřeli. Měl zídky okraj bílý,
však červánková zář ji polila v té chvíli
svým jasem růžovým. Kol nikde ani hlesu.
Tu ona pravila: „Hleď, růži tu jí nesu,
tak ráda měla keř, kde, první květ, se houpat
jsem dnes ji spatřila, však plno na něm poupat,
jež zítra puknou již.“ A povzdychla si z nitra,
ne bolem, štěstím jen, neb vzpomněla, co zítra
29
ji čeká, přes noc již, než puknou ony růže,
neb štěstí měla víc, než vejíti se může
v tu dívčí teplou hruď. On usmál se jí v štěstí,
a vida slzičky při stráni k rokli kvésti,
je trhal, svazoval, chtěl kvítí také vzíti
té, která dala kdys té dívce jeho žití.
Šli vzhůru k hřbitovu, kde matka její dřímá
již dávno pod drnem sen, který všecko snímá,
proč není léků zde. Sem často v lásky době
se k matce vyplakat a postesknout šla sobě,
a duše hřbitova s tím tichým mrtvých dechem
klid, mír ten veliký, jí v duši snesla echem,
a divno! mrtví ti ji učívali žíti,
mít víru hlubokou a naději, jež svítí.
Dnes ale povědět jí šla tam o svém blahu,
nového života jak na touženém prahu
teď stojí s úsměvem, jak šťastna, šťastna, šťastna!
Již byli u vrátek, kde červánků svit hasna,
byl nápis vyzlatil, jenž hlásálhlásal, na tom poli
že zrajem’ pro věčnosť, a vešli. Tam, kde holý
byl prostor, hrobů prost, pněl Kristus, v rozepjatou
jak náruč volal by, kdo jdou v tu půdu svatou.
Jak ticho bylo tu! toTo zmírající světlo
po křížích kmitalo, co vonělo a kvetlo
těch květů na hrobech, jak měly by tu schůzky!
vždyVždy však tu mydlice a kosatce list úzký;
kdes ptáček zatíkal, kdes zazvučela včela;
30
zde kříž jen, pomník tu, kam ruka neumělá
verš krátký vyryla, však cítíš tady vždycky,
jak hluboko se ryl ten veliký bol lidský!
Tu vyhledali hrob, kol jehož kříže pletly
se snítky šípku, jenž tak rděl se právě zkvetlý,
jej křížkem značili a ozdobili květem.
Do trávy poklekla a modlila se retem
se tiše chvějícím, on stanul jen a podál
své ruce sepjal též a zraky v zemi bodal.
Pak oba usedli na lávku, která vzadu
za křížem kryla se, jak květnou na zahradu
by byli zbloudili; on v ruku svou vzal její,
ji tiskna bezděky, co stín a světlo chvějí
se kolem střídavě, nic nehne se, jen dýchá.
Děl: „Krásně tady spí, tak klidně a tak zticha!"
A ona se slzou: „Má zlatá, dobrá máti!
zdeZde jednou vedle ní bych také chtěla spáti,
však dříve nežli ty, neb na tom světě širém
jak žíti bez tebe?“ Hnut láskou a tím mírem
řek’: „Dříve já než ty.“ – „Ne, stejně umřem’ oba,“
tu ona rozhodla, a jak když letí zloba,
blíž k sobě tiskli se a drželi se spolu,
jak držet budou se i ve štěstíštěstí, i v bolu.
„Jak ráda byla bych, by pravdou bylo, v tiši
té tmavé hrobové že mrtvý všecko slyší,
to ona slyšela by, jak se máme rádi.“
31
„Víš, drahá,“ pravil on, „tvá matka ve svém mládí
a starý otec můj že láskou lnuli k sobě?“
„Však nech to, bolelo by ji to snad i v hrobě.“
„Ne, ona usměje se, slyšíc pod tím květem,
že láska přenesla se v srdce jejich dětem
a láska dvojnásob že váže nás a pojí,
mne mého za otce a tě za matku tvoji.“
A těch pak vzpomněli, blíž k sobě davše hlavy,
kdož trpí, v lásku jich když celý svět se staví,
jichž srdce krvácí a slzou vlhnou líce,
a nikdo na světě jich nerozloučí více,
spíš lehnou v jeden hrob, jenž svatební jim lože,
jež svět jim odepřel. Ty odpustíš jim, Bože!
Jak oni šťastni jsou, jak štěstí své si cení!
A rty jich setkaly se v dlouhém políbení.
V tom vánek přiletěl a dotkl se jich čela,
tak teplý, tichý byl, že všecka pozachvěla
se dojmem podivným a vzkřikla: „Duch se sklání
to její nyní k nám a nese požehnání!
Ó, cítils její dech, jak líbal nás tak sladký?“
A znova k hrobu šli tam, k hrobu její matky,
a ve snách stáli tu, až vytrh’ naposledy
je kročej hrobníkův. Byl staroušek to šedý,
jenž mnoho vzpomínek měl pod svou starou hlavou
a ustlal mnohému již pod hřbitovní travou
a věděl, kdo šel rád a kdo se loučil ztěžka.
Ten nešel zavříti, neb věděl, že tam mešká
32
těch mladých lidí dvé, však s úsměvem, s nímž kmeti
zří rádi k mládeži, děl: Bůh vám žehnej, děti!
Tu oni kynulikynuli, a kříž činíce znova,
se s rovem loučili a vyšli ze hřbitova.
Kol mír byl hluboký, šli ruku v ruce šerem
po stínech plazivých i po květu šli sterém,
však jejich nad hlavou se na tisíc hvězd neslo,
jak roje zlatých včel, když otevřou jim česlo,
a zas jak andílků by tisíc očí s výše
k nim dolů patřilo, jak alejí jdou tiše,
a na se mrkalo a zářilo a plálo
a důlky ve tvářích se sta andílků smálo.
33