Staré popelnici.

Antonín Klášterský

Staré popelnici.
Ne dny, ne roky, ale celé věky ty ležela jsi země ve hluboku, kořínek trav jen oplétal tě měkký, již nedoufala’s býti zjevna oku a v záři světla se vnořiti, v níž utvrdla jsi v kámen, když umělá tě ruka z hlíny zhnětla pro mrtvého, jejž plamen byl na hranici do popelu ztrávil. A přece zas tvou stěnu, která puká, má drží chvějná ruka, těch velkých otců nehodného vnuka. Jak s pláčem asi do země tě kladli, ty chudá schránko velikého skvostu, snad dřímá v tobě veliký rek padlý, celého rodu hlava, strážce hostů; jak dlouhý měsíc celý nad tebou písně lkavé zněly asi a bílé ženy ve pláči tu dlely tak nevídané krásy, a bojovníci s hlavou na své hrudi. 47 Pak ticho bylo v nekonečném lese, kde větev nepohne se, jen vzkřikne pták, když mladým kořist nese. Ty svatá urno stará, kterak málo jen zbylo v tobě z dávnověké síly, již bohům rovno lidstvo se kdys zdálo, již jako duby stáli otužilí ti předci ze pravěku nám neznámí, živoucí pouze v báji, již ukrotili tura v divém vzteku, jenž tesáky se hájí, jen svalnatousvalnatou, jak kámen tvrdou rukou. Jen hrstka prachu! Veliká a ryzí ta síla vnukům cizí, a poslední juž stopy mrou a mizí. Ač syn své doby, která kráčí kalem a v požitku své zdatné síly maří, ve víru divém, plesu neustálém, až vrásky znak se vryje časně v tváři: přec k tobě, urno stará, cos táhne mne a jímá úctou, mrazí a rozpaluje, vybízí i kárá! Kam jiný štíhlé vasy, tam postavím tě chudou bez ozdoby! 48 A často v práci zvednu oči obě, ó, svatá urno, k tobě, a vzpomenu těch, již mi leží v hrobě! Však popel, který zůstal v tobě lpěti, ten nenechám ti více v mrtvém klínu. Buď pokoj mrtvých duchu, který letí přes močál žití k věčné navy stínu, leč popel ať mi padá, kam odnese jej větřík skotačivý, z mé ruky bílé v nekonečná lada a v žírné naše nivy, jež každou ránu splácí klasů zlatem! Ať padá jen a se zemí se spojí, snad z prachu hrstky tvojí zas veliký muž zrodí se nám k boji! 49

Básně v knize Živým i mrtvým: