Kout lesa.

Antonín Klášterský

Kout lesa.
To srdce lesa jest a slyšíš je tu bít, tu vane hluboký a svatý, velký klid a za dne, za noci a včera jako dnes, ať bouří zmítá se a chvěje celý les. Tu není pařezů a není lidských stop, sem žádný nevkročil od dávných, dávných dob, jen luny paprsek, jenž tichý je a čist jak nitinitě k vystlání do ptačích padá hnízd. Zde, kde tak svěží mech, kde kvete zvonků sta, je ti jak někdo prst by klad ti na ústa, ty skloníš hlavu svou, jak vkročil bys tu v chrám, a cítíš kouzlo chvil tak s přírodou být sám. Zde věčné přítmí jest a staré stromy sní o dávných obětech, o víle poslední, tu slyšíš země hlas a cítíš teplý chlad, a laně zraněné sem chodí umírat. 60