Sekáči z luk jdou.

Antonín Klášterský

Sekáči z luk jdou.
Sekáči z luk jdou, smědou mají tvář, jdou zvolna, těžce, kosy na ramenou, a na obloze bledě modré zář měsíce srpek nad lesní tká stěnou. Po stráních, dolech, cestách širokých je chlad a stín. A vše usnulo právě. Jen poutník, potok, dál svůj vede smích a cvrček zpívá v porosené trávě. Ze sousední vsi zvony slyšet mníš – ta ves již ve tmě, v parách nedohledná – však jenom slabě, jako ze sna spíš, jak nad mořem snad slyšet ony ze dna. Jsou blízko vsi. A větřík jejich hlav se vonný tknul jak výkřik němý květů, jež voněly a plály z dlouhých trav a na lukách dnes padly v kos jich letu... 65