Přírodě.
Co tvoje čistota, co člověku tvá krása?
Služ! vzkřikl. Roď a ploď a pracuj v dílnách mých!
Již kácí lesy tvé, již pluhem skráně drásá
ti, boha milenko a matko živoucích!
Vše málo! Stále víc chce žízeň jeho divá,
jak kuplíř kramaří s tvým tělem, kouzlem krás,
jak Nero vlastní své kdys matce rve ti pás
a nízkým ziskem svým tvé lůno zneuctívá.
Ty všecko jemu dáš. Rybáři svoje vlny,
oráči zlatý klas, jenž rostl ze tvých sil,
své žíly kovkopu, jež ryzím zlatem plny,
ty, vlídná, otvíráš, by krví tvou se spil.
I květy zářící, jež rostou na tvé hrudi
za krásných večerů a nocí hvězdnatých,
i ty rve lidská dlaň z těch teplých ňader tvých,
a ty je ráda dáš, když přijdou pro ně chudí.
Však snílkům jako já, básníkům, samotáři,
již tebe milují a tobě dražší všech,
již nechtí od tebe než zřít smět do tvých tváří
a sladkým s dechem tvým svůj dětský pojit dech,
co těm dáš, přírodo? Co po klasů jim ceně,
67
co jim je stromů plod, tvých proudů bohatství,
tvých skalin poklady, jež v prsou se jim stkví,
vše, čím se kramářský zrak lačný spíjí denně ?
Těm dáváš nejvíce. Ty necháš klidně sníti
na velkém srdci svém, až slyší jeho tluk,
vše, taje otvíráš jim tvoření a žití,
chlad v rány dýcháš jim a v žáry jejich muk;
jim ptáky necháš pět a květy vonět sladko,
červánky, duhu plát, les tmít se, luh se stkvět,
a květem zasypeš jim hroby naposled,
viď, vlídná, vznešená, má velká, svatá matko?!
68