Kulisy.

Antonín Klášterský

Kulisy.
Kol divadla jsem kráčel po neděli a kulisy ven právě vynášeli. Tak byly vetché, z chatrného plátna i záplat plny, malba na nich chvatná, a od oken a sloupů do křoviska, vše hrubé, když to zraky zřely zblízka, a slunce svit když pad’ k nim odevšad – já viděl každého se cestou usmívat. Zda nejsou ty to, v chvilce ptám se příští, jež ladný obraz daly na jevišti, k nimž večer při stu lamp a zlatých světel náš zanícený pohled často letěl; zda nejsou ty to, na nichž ještě včera se pásly oči, kterým ústa sterá, když opony se vzhůru vznesl nach, své vzdechla dlouhé, překvapené: Ach! – – Ó jak nám krásný zdá se obraz žití, když dětské víry záře na něj svítí, když podál ještě stojí naše noha a pohádka se v hlavě spřádá mnohá! A po letech, když vidíme jej blíže a v pravém světle – ó té klamu tíže! Zda je to týž, se hluboký ptá vzdech, jejž viděli jsme v mládí svého dnech? [71]