Rorate.

Antonín Bulant

Rorate.
Kraj tonul celý sněhu ve úběli. V les, pole, louky, cesty zaváté ze hlubin chrámu písně lidu zněly, v dech mrazivý zpěv nadšený a vřelý se vzduchem chvěl i v duši dojaté. Ó rorate! ó rorate! Z těch zašlých dob, kdy předkové vás pěli, co vzpomínek vy v sobě chováte! Od našich dnův ač století vás dělí, přec věk náš chladný, víře odumřelý z vás kouzlo citů váží bohaté, – ó rorate! ó rorate! Z vás k Bohu kvílí, jásá, doufá, prosí věk Arnoštův i zlatá doba Karla. Teď jiný lid, – však píseň nesestárla! Kéž opět svlaží jako krůpěj rosy ty duše sprahlé našich synů, dcer! Rorate coeli nobis desuper! 46