Matouš Kramer.
U Breitenfeldu pušky dozněly
i děsná mluva děl a ztichla boje vřava.
Kraj krví zbrocen, dýmem setmělý, –
jím vojsko císařské se v divý útěk dává.
V ryk vítězný zní vůkol vzdech a ston,
leč hlasů bolestných kdo dbal by na bojišti?
Vpřed kyrysníkům velí Torstenson, –
nad těly raněných již palaše se blyští.
Voj císařský strach v útěk pobádá,
po lipských planinách se v zmatku žene k předu, –
jeť na útěku celá armáda
před jízdy palašem a halapartnou Švédů.
Pluk Veblův z pola na bojišti zbyl,
zpět prchá jeho díl, až v trysku šavle zvoní;
leč jaký zjev to k nim se přidružil?
Kněz v jejich zástupu na bílém jede koni.
Šat jeho tmavý s větrem zápolí,
v dlaň jednu řemení, kříž v druhou tiskne ruku.
Toť Matouš Kramer, řádu z Loyoly
ve válce kazatel a kaplan toho pluku.
68
Klid kláštera a život askety
za službu raněných před puškami a děly
kdys u Jičína změnil před lety
a hrůzy válečné za poklid svojí cely. –
Když jeli tryskem kolem kupy těl
a k předu ostruhou své hnali koně štvané,
své jméno Kramer volal uslyšel
a zvuky bolestné: „Ó zastav! zastav, pane!“
Hlas prosebný mu k sluchu doniká:
„Pro rány Ježíše, jejž držíš ve své dlani,
stůj, otče můj, slyš zpověď hříšníka,
jejž břímě zločinů tu tíží v umírání!“
Tak jímal bol a raněného vzlyk,
že Kramer v soucitu již svého koně staví;
hle, na zemi tu sténá plukovník,
proud krve zarudlý se s jeho řine hlavy.
O život vlastní kněz se neleká,
v zem’ krví zkypřenou již kleká jeho noha,
on ví, jak drahou duše člověka, –
vždyť pro ni na kříži krev tekla jeho Boha!
A plukovníka duše kající
vin těžké břemeno před kněze duši skládá,
k svým ústům tiskne jeho pravici
a slza vděčnosti se v matné oko vkrádá.
69
I knězi kane krůpěj na líce
při slovech posvátných, jež drtí pouta kletá, – –
v tom zazněly kol zvuky polnice –
a mžikem opodál tu Švédů jela četa.
Vzdech poslední zní na rtu vojína,
dech smrti zavanul nad tváří jeho bledou,
zrak zkalený se k nebi upíná – –
a Kramra Švédové zpět do ležení vedou.
* * *
Boj dokonán. – Na breitenfeldské pláni
plá slunce ranní svit ve chmurný listopad.
Sbor zajatých tam stojí beze zbraní
a hovor ztlumený zní smutně z jejich řad.
Kol čety Švédů, zbraně krví rudé
a řadou na koních se lesknou kyrysy, –
soud zajatých tam nyní konán bude,
na jehož výroku jich život závisí.
V zář sluneční se mihly epauletty, –
sem kníže Lauenburg teď jede po poli,
kde Matouš Kramer stojí v předu četyčety,
a k řadám zajatců hlas jeho hlaholí:
„Buď ortel znám a vůle mého pána,
jenž voje pokořil a pýchu císařských:
Všem zajatcům má býti milost dána, –
trest jeho zakusí jen smělý tento mnich.
70
Byv postižen nad satanovým dílem,
teď smrtí odpyká za svoje zločiny.
Říš satanova budiž jeho cílem
a ze všech císařských – on umři jediný!“ –
Stál mlčky kněz a v zraku jeho tkvělo
mu kouzlo posvátné, když k nebi oči zved’,
když kníže sám již mířil v jeho čeločelo,
a tichou modlitbou se zachvěl jeho ret.
Své tělo žehná kříži ještě třemi,
jen malý okamžik – a rána zahřměla, – –
kněz Matouš Kramer mrtev klesl k zemi –
a píseň vojínů kol zněla veselá...
71