Kladnu.

Kladnu.
Zas po letech jak ptáče k tobě spěji, dnes jenom těmi neživými řádky, ty zdroji žití, v němž se dosud hřeji jak vroucí láskou stařičké své matky! I kdyby rovy tvoje neskrývaly, co jednou za tmy drahého mi vzaly, mou lásku vždycky měj, vděk syna sladký! Já neděsím se tváře tvojí šedé, já neděsím se dolů, které hučí, ni prostorů, kam smrť nás všechny svede, z nichž k poutníkům ty písně smutné zvučí – ty paprsky jen vidím, vonné květem, co od tebe až v dáli spějí letem a padají jak hvězdy do náručí! Ó zdráv jen buď, můj rodný kraji zlatý, i ve chmurách buď jasný svojí duší, ten pěsti zápal ku otčině svatý, co v srdci syna tvého věrně buší, ten hosti lid, co ve tvém klínu dřímá, ať k lásce, štěstí jde a krajem hřímá, by stíny plašil, které pokoj ruší! [9] Tvůj za dne vidím obraz, trochu tmavý, v tom kouři, dýmu komínů a dolů, jak zamění se večer za kraj smavý, kde s hvězdou světel tisíc září spolu, kdy z hutí, dolů zazáří pak vždycky ten poutající odlesk elektrický a ku jásání vábí třeba v bolu! Tak za domy se domky táhnou bílé – a dole hřbitov tulí se k nim hezky – – v těch budovách jsem prožil mnohé chvíle, v tom hřbitově mých očí shasnou blesky! Ó, jásej, kraji, v tobě tolik blaha i na hřbitově do srdce tak sahá, že nad tebe jsem neměl, kraji český! 10