Postavy.
I.
Kde jsou ty časy, kam je osud schoval,
kdy v rodišti jsem, hošík, ministroval,
a po náměstí s hrdým v líci pláním
s posledním chodil mnohdy pomazáním!
To v neděli, než počali mši svatou,
jsem na kůr běžel k starým varhanám
a pomáhal jsem šlapať zdravou patou,
co Jozef chromou nedovedl sám.
Byl Jozef mrzák, a jen z útrpnosti
tu poskytli mu v městě malou práci,
by zahnal trochu hlad a ohřál kosti,
než v rov je složí, kam se každý ztrácí...
Ten Jozef! Farní paměti má v hlavě
a klepy staré, nové,nové v malíčku,
až dosud chodí jako kníže v slávě
a vděčně stiskne kmínky skleničku
a vypravuje za to po okolí
těch klepů tolik, že až hlava bolí!
On bydlí dole, zrovna u hřbitova
v sedničce malé chaty v podkroví
a nechce z krovu, dokud nepochová
ho posluchačstvo vděčně pod nový.
A když se zeptáš, ví-li, poznává-li,
jediný z lidí, kdy že umře jednou,
11
věštecky ruce do sebe si sbalí,
a zraky k nebi prorocky se zvednou:
„Až na konci mne kosa rozdrtí,
pochován budu tři dni po smrti!“
II.
– Jen sršte, jiskry, s kovadliny,
já měl vás vždycky hrozně rád –
a sršte, jiskry, do krajiny
a sršte do domů i chat!
A vysoko – a hlavu pod ně,
ať jich tam máme hezky hodně! –
Tak černý Pícha jenom buší,
jak vídal jsem ho za mlada,
že každá jiskra v mladou duši
jak nový život zapadá!
A rána ránu stíhá prudce
a každá jiskry vyvalí,
jak z železa by byly ruce
a černý Pícha ze skály!
Ha, co to ještě z Píchy září,
ha, co to vedle kovadliny,
co mužnou, černou hraje tváří
a jaké divné čelem stíny!
On kroniku zná naši celou
i neveselé ony stránky,
co na tváři mu stíny stelou
i na vysoké jeho spánky.
Tu pravdu hřímá slovem, činem,
kdy klid mu kyne po práci,
12
jak nesvorností svojí hynem,
jak Čech sám sebe utrácí!
Jak hromy rány jeho buší
v tu kovadlinu rozehřátou,
jak do černých by hřímal duší
tu z kroniky své pravdu svatou,
a jak ta rána jiskry srší,
takových tisíc v duši prší!
– Jen sršte, jiskry, s kovadliny,
já měl vás vždycky hrozně rád –
a sršte, jiskry, do krajiny
a sršte do domů i chat!
A vysoko – a hlavu pod ně,
ať jich tam máme hezky hodně! –
III.
– Tak, Jozífku, nám jednou zahraj zas,
tu trumpetku si k ústům hezky stiskni,
tak – dechni do ní, vyroň zlatý jas
a nohou dupni si a z duše výskni!
Ty že jsi blázen? Vždyť tak posloucháš,
tu trumpetku tak držíš hezky v ruce –
co lidé mluví? – rozum zdravý máš –
než, Jozífku, tak nesmíš dupať prudce! –
– A co, já, jak chci, dupnu si a výsknu,
jsem král a obr jsem, pán světa pánů,
tu zemi černou pod nohou jen stisknu,
už letím celý v druhou světa stranu!
Já sestru měl a mně ji oheň schvátil,
já mu ji nechal, já ji ohni dal,
když hlavu moji korunou mi zlatil,
13
již, vyhasnuv, mi zase vzal.
Však já ji najdu! Její zlato zvoní
a před očima mýma uniká –
no: vidíte tu cestu? – letí po ní
a za ní práší se, jak utíká!....utíká!...
V běh dal se milý Jozífek a ruce
tak rozpjal jako křídla motýli,
tam padl na zem, narazil tam prudce
a zase k nám se vrátil po chvíli.
– Já chtěl ji chytiť, vítr mi ji vzal –
ochochochocho, kam ji zase dal?! –
Tak běhá skoro juž od narození
a za korunou – svého utrpení.
IV.
Jak mnoho postav myslí mojí pluje,
co v rodišti mne v žití provázely,
jichž obraz po letech se vynořuje
a provázeť mne bude život celý!
Z těch řad, co hlava mladá pamatuje,
z let, prožilých tak sladce za mlada,
ta jasněji, ta smutněj’ přiletuje
a nejjasněj’, co teď mne napadá.
Můj lid, co v dolech žije v potu tváři,
ti skorem všichni jsou i muzikáři.
Tu hlavu mladou vidím Daniele,
jak uklání ji zvolna nad strunou,
14
tím prachem černou, který v dol se stele
a chmurou plní ho a děsnou tmou.
My chodili jsme spolu do školy,
my chodili jsme spolu po poli,
my do lesa, on s houslemi a zvukem,
já s květy v kabátě a jarním pukem!
Tu hlavu mladou vidím, s kterou kdysi
jsem rozloučil se, táhna do ciziny
jak ptačátko, kdy podzim kolem visí
a v stromy místo květů věší stíny!
Ty také šel jsi z domova, ty doly
jsi opustil a šel jsi v cizí kraje
těch kouzlit zvuků, které někdy bolí
a někdy srdci otvírají ráje!
Ah, shledání! Jak jsme se shledali!
Když jednou jsem se do rodiště vracel,
mne světa jasné zvuky vítaly
a tebe svět zas, jasný zvuku, ztrácel!
Šel průvod smutný s rakví ve svém středu,
tam nesl píseň mrtvou k spočinutí – –
a místo lásky chladného kus ledu
a za pozdrav tu ruku beze hnutí!
Já pro tebe juž naplakal se dosť,
teď sladce spi – tam nikdo nevyruší....nevyruší...
Teď klidně spi – vše marnosť nad marnosť,
nám nad tělo je jasné štěstí duší!
15