Když bratr zemřel.

Když bratr zemřel.
Když bratr zemřel, sníh byl všude bílý, než nepadal, jen ležel po ulici tak bez života jako v oné chvíli můj bratr v ruce s bílou onou svící. Sníh byly jeho tváře, druhdy krásné a smějící se jako zvonky prve, rty, písní zvučných prohlubně ty jasné jak na závějích sněhu kapka krve. Sníh byly tváře, ale světlem svíce jsi nerozehřál sněžného juž běla, ač venku sněžných vloček statisíce rozhřátá ruka v dlani rozpouštěla. A moje slzy jistě více hřály než oheň sám, co na té svíci svítí, a přece ledné tváře neroztály a rty se písní nezbudily k žití. Já tenkrát plakal jako malé dítě, slz proléval jsem nadarmo jen toky, ty nemohl jsem přetrhati sítě, v něž smrť ho jala úlisnými kroky. Proč tolik plakať, vzpomínám si nyní, ta chvíle, lidské žití, brzy přejde, a v mládí nebo s hlavou, plnou jíní, se jeden s druhým po smrti zas sejde. 21