U krbu.

Jan Daniel Korvín

U krbu.
Takž sedněte si všichni dokola, těch vzpomínek tak mnoho hlavu stiská a každá jako oheň plápolá, ne každá jako plamen v krbu výská! Ty, matko, víš, vždyť mnohdy pláčeš v stáří, co smutných dojmů nese život stálý, co poklidu den jediný jen zmaří, ty víš, jak mnohá vzpomínka nás pálí! Nedlouho trvá žití a v té chvíli čásť byla jen, co urvala nám štěstí, co shasila den nad hlavami bílý a rozsvítila noc, jež bol jen pěstí! Jsme lidé, matko! Kdyby zoufal každý, to na lidstvu by dopouštěl se vraždy. Den osud vzal – a světlé jeho plamy zas v žití přinésť musíme si sami! Viz na krbu ten oheň! Dohořívá – a za chvíli jen malá jiskra zbude, jen přilož tam a jiskra, co se skrývá, vesele zaplá zase v světlo rudé! Nám zbylo ještě víc než jiskra žití, jen útěchu, zas život náš se vznítí! Jest otec mrtev, bratři, jiní, jiní – já nesčítám těch mrtvých rád v své hlavě, naději cítím, zůstanu vždy při ní, a život lidský půjde mi pak hravě. 44 Vždyť, matko, když se všemu podrobíme, tím nad osudem slavně zvítězíme! Viz, na krbu ten oheň! Dohořelo. Jdi, matko, spat a usni sladce, klidně, i vy, mé sestry, bratře, skloňte čelo v ten mír, co zve vás v lůno svoje vlídné! Snad ráno, až zas život jasný vstane, vám také v duši jeho slunce vzplane!