Svítilny.

Svítilny.
I. Jen vyhlédnu si s okna, dole v rohu plá svítilna jak světlo u oltáře. A ještě vítr tepe do mdlé záře, snad aby duše její vzlétla k bohu! Zde očí dvé, v nichž jindy zářiť mohu, zde bledé dlouhou nemocí dvě tváře – – Dvě jiskry slabé v prchající páře, dvé květů bílých na trnitém hlohu. A kdyby shasl vítr světlo krásné, zda nemocné ty oči také shasne? Ah, svítilny, tak pláte ulicí jak jasná duše lidská myslící – a jak ten vítr do vás hrá a buší, tak trpký život opírá se v duši. II. V ta místa kráčím, druhdy plná stonů, kde nocí dosud stíny kynou s cest a mohou v dol se každou chvíli snést v obživlá srdce jasných milionů. 58 Jak bouř hrá nade mnou ta hudba zvonů pod baldachýnem, plným jasných hvězd, těch svítilen, kde láska, síla jest a sladkosť, něha neskonalých tonů! Ó hvězdy, modré svítilny té říše, co jásá, zpívá nad námi tam s výše, vy sviťte nám a hřejte jasem v duši, kde jako pupen skryta přání vroucná, ať vzejde jaro, květy k žití vzruší a zlaté plody snese do budoucna! III. (Starší myšlénka.) Hradčany. Večer snivý, jako bývá, kdy myšlénkami, touhou k nebi rostu. Těch svítilen je po tisíci, po stu, tajemně jimi dole město zpívá. Most kamenný. Ta pruha šedá, sivá, pruh svítilen je nad tím, světla mostu, jež chvátí zrak a pokynují hostu, ať pokochá se, ať se chvíli dívá. Dvé tady měst se v hudbu noční kryje, je dělí proud, co šumem k hvězdám nyje – Kéž, jako světla pruhy na mostě ten zářný odlesk mezi města roní, se v lidu mladistvém i v dorostě spojený ujme zvuk a svorně zvoní! 59 IV. Zní hudba smutně a jde lidu řada, dvě svítilny jsou napřed, potom kříž a potom vůz a mrtvá na něm tíž – snad stařec, snad i dívka krásná, mladá. Jdou k mému oknu. Oko moje badá v těch davech lidstva, co jdou blíž a blíž – tam vidíš starce, vedle juna zříš a jdou, kam cestu svítilna jim spřádá. Ah, svítilny, tak pláte ulicí jak na nebi ty hvězdy lkající, ta hudba k tomu, v tonu tolik stonů, tak za léta jdou řady milionů, tak chodí a je vedou ulicí jak svítilny jich duše zářící. 60