Bez bytu.
Postavou vetchý, v obličeji sivý,
se zrakem divým těká krajem kmet.
On sedne – ale slyší-li krok živý,
zas prchá dál, snad aby jinde sed’ –
bez mezí prchá, v bouři vln i vzduchu,
v skal ticho, lesu šum, jen dál a dál,
pryč v ústraní, kde lidských není duchů
ni šlépějí, ni hlas, ni echo skal!
Bouř zuří, blesky nad hlavou mu láme
a do tváře ho bije, týrá hrom –
na místo deště lije trní samé
a v cestu láme skálu, keř i strom – –
kmet prchá dál a dál jak bez paměti
ztrhaným zrakem v tmu, kraj neznámý –
jen od lidí, jen pryč – tam úsměv letí,
dech lidský, jenž ho z dáli omámí!
Tak běhá vždy. Jen jednou sedl tiše
pod bukem v lese, v stínů jeho moc.
21
To mráz byl. Nebe hvězdou svitlo v pýše,
zem písní svou – to byla svatá noc.
Do klína sklonil hlavu, prvně dřímal
po mnohých, mnohých letech vetchý kmet.
V ten sen, jenž hlavu jeho prvně jímal,
jak slzy padal mrazu bílý květ.
V to ticho náhle, ze zázraku živý,
se sněžný strom ho se soucitem ptal:
„Kdo jsi? Snad požár zničil dům tvůj divý –
kdo jsi, kde jsi se v noci tady vzal?“
Ve spánku jako zděšen hlavou kynul
a zhurta stromu odpovídal kmet:
„O ne, můj klidný byt jím nezahynul –
a přec, když chci tam, zase musím zpět!“
A zasněžená země, zmrzlá, tvrdá,
jak by se hnula, se ho zeptala:
„Kdo jsi, že noha tvoje klidem zhrdá,
jejž svatá noc v byt lidský vetkala?“
Ve spánku jako zděšen hlavou kynul
a zhurta zemi odpovídal kmet:
„Já chci tam, chci, já nechci, abych hynul –
a přec, když vejdu, zase musím zpět!“
Na pahýl vedle něho vrána sedla
a příšerná se ptala jízlivě:
22
„Tvá ruka snad se proti komu zvedla,
snad nejednal jsi s lidmi – poctivě?“
Ve spánku jako zděšen hlavou kynul...
a zhurta vráně odpovídal kmet:
„Co po tom tobě, mnou-li někdo zhynul –
ah! přece jen, když žít chci, musím zpět!“
A zjevilo se náhle starci v spánku
dvé andělů a nesli ve vzduchu
Ježíše sama v pozlaceném stánku
a postavili před něj bez ruchu.
Ve spánku zděšen jenom hlavou kynul,
pak vytrhl se, prchal dále kmet – –
ač před ním nic, než sněhu mrak se řinul
a větví roj, jež skláněly se v před.
„Nech mne – vše marno – bez bytu a klidu,
ah! pod nohama širý byt má kmet!
Bez bytu, klidu, s sebou vzlyk a bídu,
bez bytu, třeba bytem celý svět!
Nech mne! Tím klidem, rozděleným špatně,
jdi přes chaty si lidem, přes domy –
mne nech, já letím dál jak vždycky chvatně,
ty dobře víš, že jsem zlé svědomí!“
To krajem zařval. Se zakrytou lící
tu se spěněným retem odvěť řval – –
23
a neohlédnuv se, v kraj, v míru spící,
zas jako jindy sám jen spěchal dál...
Vždy rychlej’ spěl, cos nutkalo ho mocí
a řítil se, ač zakrytý měl zrak,
hvězdnatou, tichou, zasněženou nocí
kmet věčně prokletý jak tmavý mrak...
24