IV. Prosba.

IV.
Prosba.
Kterého pak z vás otce prosilby syn za chléb: zda-li kámen dá jemu? Aneb za rybu: zda-li místo ryby dá jemu hada? Aneb prosil-liby za vejce; i zda-li podá jemu štíra? Lukáš v k. 11. v. 11–12.
Že pak v tomto chrámě starodávném Vůlí královou jest uchystán, V chrámě Karlových škol veleslavném Svatým podobám ten svatý stan, Soudím, v králově že činu mravném Nám jest náuky té obsah dán: Bychom, slovanského pomníc rodu, Do cizího nezabředli brodu! Soudím, že ten dar i mistry vzývá Jinochů nám planě květoucích, V roli národní že věda živá Jest jen zárodem žní žádoucích; Pařiště a sklenník neplodívá Stohy snopů zrním kynoucích; Mudrců pak vrstva nenárodní Ladem ležící lid nezúrodní. 15 Jazyk mateřský, ten daný Bohem Ráz i výraz matky Přírody, Nejhojnějším hojnosti je rohem, Duchovní jest dárcem ourody; On jest Cyrillem i Pra-Svarohem2 Nad chtivými světla národy! Cizí řeč je římskou lampou v hrobě, Která svítí mrtvým jen a sobě. Od milosti k řeči přirozené, Kterou matka mluví zmilená, Svatá láska k vlasti drahocenné Není dál svým rodem vzdálena, Nežli v jednom lůně ze semene Jednoho dvě dítka zplozená; To pak víte, že bez lásky k vlasti Základ vyšších cností nelze klásti! Protož toužebný se pohled vznáší K vám, vy řeči naší zvěstové! A ty vaše sochy v církvi naší, Fernandovy přízně svědkové, Snad jsou národnosti bohdá blažší V zemi české svatí věštcové; Snad jsou rukojemstvím darů nových Z blahodárných rukou Fernandových! 16 Věnec z olívových ratolestí Ovíjí se kolem skrání Tvých, Nebo v míru zakládáš Ty štěstí, Králi míru-dárce! synů Svých; Kéž se do tohoto věnce vměstí Několik též lístkův lípových Z posvátného Slovanů Tvých stromu, Pnoucího se kolem Tvého domu! Hle! jak dítě k otci laskavému, Tak se národ k Tobě utíká, Bysi králi, ku prospěchu Svému, Prospěchu dbal toho jazyka, Jenž ve hrozných dobách rodu Tvému Vítězství jest získal všeliká; Když pak sochy již Tě pozabudou, Ještě Čechové Tě žehnat budou. A Tvé jméno v řadě vyvolenců Korunovaných se zaskvěje, Kteří lavřínových prosti věnců Čtvrtých Karlů třeli šlépěje; Vnukové pak českých pravlastenců, Vyplněná vlasti naděje, Zdvihnou Tobě pomník nehynoucí Z kovu lásky upřímné a vroucí!