XII. Jaroslavu Kamenickému, Jos.Jungmannovi a Jaroslavu Langerovi,

Jan Pravoslav Koubek

XII.
Jaroslavu Kamenickému, Jos.Jungmannovi a Jaroslavu Langerovi,
přátelům dobrým, milým.
(V Haliči na začátku 1833.)
Dnes do propasti časů minulých pohřbí se jeden rok. Hej zatatranského spěšně, Hrihori9, nalej! Já budu nad Dněstrem blaho píti Čechů krajanů svých, Hlásati pochvalu jich, kroutě si vousy mokré. – Jest první koflík pro Jaroslava prostolibého, Ten, jenž národní národu písně pěje. – Vrchovatě mně nalej! Zdráv buď, můj Josefoviči! Věhlasem otcovským dědici zásobený, Ty mne chudého k štědrosti vzýváš jsa boháčem, Jenž hodlá dlužné ouroky vlasti platit. – Pod jménem kopřiv co resédy umíš vychovávat, Ó Kopřiváriuse, zdráv buď a dobře se měj! Proč se tak usmíváš potutelně, Rusínko milostná? Pojď na slovíčko tu dál, černobrivaja10 děvo! Dnes nám doplyne rok – připrav čaje nápoj horoucí; Až se přiblíží půlnoci čas čekaný, 41 Vluď se do mého bytu, vždyť nám třeba vítati hosta Léta nového, aby příznivě k nám se mělo. Tu sklenicí hlubokou budeme blaho píti panenské. Zdrávo budiž české děvče! volám hlasitě; Mysl se rozveselí, já pak ti povídati začnu, Jak švarné moje vlasť dívčiny v lůně chová; Ty znovu rozhněvaná sladkou ztrestáš mě hubinkou, Ó závistnice mých nad Vltavou krajanek! I mně tisícero výčítek naděláš mravokárných, A rtoma vroucíma výmluvně ústa zavřeš; Lháře pronikneš okem pravdoskumným, kdyby ráčil Svých dobrodružství kroutiti chytře děje. Však ty slzíš?.. Odpusť, já všecko ti dal – mimo srdce, Srdce celé věčně – věčně zadáno druhům!! 42