Zjevení básníků.

Jan Pravoslav Koubek

Zjevení básníků.
I.

Sláva náleží jen duchům tvůrčím,

Neumřete, byvše sami sebou!

Kazimír Delavigne 12. Messénienne.

Právě tolik nešlechetnosti z toho pochází,

když se přeceníme, jako když se nedoceníme.

J. Jungmann. Slovesn. II. a III. vyd.
Dcera Slávy za ruku mě jala A vedla mě dále po prostoře, Kteráž před náma se rozkládala Jako tiché křišťálové moře. „Nyní uvedu tě,“ pravila, „Do blažených hájů, rajských luhů, Kdežto nová přízeň spojila Duchy smrtí uchvácených druhů Bohem věštím blaze nadšených, Kteréžto vlasť česká porodila, Tato matka reků zkušených Zpěvného i válečného díla, V časech nynějších i vzdálených. 139 „Kdyby tato matka jedné části Té své slávy trpce zasloužené Postoupiti mohla mnohé vlasti Od chlubičů vlastních vykřičené, Jí by taková část ještě zbyla, Že by mnohou slávu zahanbila. „Někteří ti naši oslavenci, Ve svém dávnějším neb svěžím věnci, Ve své povědomé tobě tváři, (Která ovšem u nebeské záři Oči pozemšťanův uráží,) Nám jak za živa se ukáží; Řečí mateřskou tě přivítají, Ježto jako prška šumící V listech lípy z háje strmící, Jimiž jarní větérkové hrají, Jemnějšímu lahodí tak uchu, Že ji nebešťané nazývají Duchaplnou řečí věštích duchů.“ Jedva skončila má průvodkyně, I hned vstoupili jsme do svatyně Laurem ověnčených zasvěcenců, Kteří Dceru Slávy uvítali, Jakoby jí věrnost zasnoubenců V mládí outlém byli přisahali. 140 Kdyžto uviděl nás v říši duchů Dcery Slávy věštec vyvolený, Takto k Dceřinu i k mému sluchu Jeho hlas se schýlil povýšený: „Nyní odloživ své zemské břímě Duch můj ve vlasti té požehnané, Kdežto věčné Pravdy světlo plane, Na svobodě ztyčil svoje týmě Lidským křehkostem již nepoddané. Bělmo hrubé, ježto kryje zraky Synův pozemské té nížiny, Spadlo s očí mých, jak husté mraky Spadlé deštěm s nebes výšiny. Tak mi nyní volně, tak mi blaze, Jako jeřábu, jenž od severu Po nadmořské povětrní dráze Dosáhna již cíle svého směru K břehům egyptským se přižene, Kdežto po té předaleké pouti Dáno jest mu blaze oddechnouti V bezpečnosti ovšem blažené, By se opět v síle zmlazené Bujnou perutí moh’ vyšvihnouti Zhůru nad velebně hrdý štít Vzdorujících věkům pyramid, Odkud z lůna Mizrajmského1 stanu Dálný výhled za Rudé tam moře 141 Ke sinajské otvírá se hoře, Ba i dále, až tam do Kanánu! – „Dokud mezi vámi moji dnové V radosti a smutku míjeli, Dával jsem vám, Slávy potomkové, Mnohé pravoslavné naučení, Jakého vám třeba přičinění, Abyste ke svému bohdá cíli Dle své povinnosti dorazili. „Tento účel vašich pokolení V oné prastaré i době nové Milostivých nebes osudové, Jižto lidskosti se ujali, V knihu života vám vepsali, V tuto knihu, ve kteréž se městí Matky Slávy zřejmí zákonové, O něž opírá se všecko štěstí Všeho kmene a všech ratolestí. „Tento zákon lásky vzájemné Všechněch plemen, všeho pranárodu Není ustanoven na podvodu Sybillinské knihy tajemné. Onať byla věštkyní i radou Vrahů přikájených od vlčice, 142 Jakby ostrým mečem nebo zradou Sousedy a bratry podmaníce Měli pomknout za italské meze Tvrdou vládu hrdé republiky, Ježto držela jest na řetěze Cizáky i svoje Latiníky. „Cizího jak svého šetřit práva, V míru na své části přestávati, K celosti se věrně přiznávati: Totě onen zákon, kterýž Sláva Mluvou lásky bude vykládati Vnukům svým, až u budoucí době Přestanou již cizinci být sobě; Ovšem, ohlas téhož zákonníku Zahřmí v uších cizích jazyčníků, Kteří barbarův vám spílali, Proto že vás dosud neznali. Zákonník ten ve své podstatnosti Není stromkem včera zasazeným, Leč, co lípa strmíc do výsosti, Kořenem svým v půdě zakotveným V nejhlubší se ujav minulosti Slovanů byl právem přirozeným. „Tehdáž příval světoborců cizích Nepodrýval ještě mravů ryzích, 143 Které v časích domácnější zprávy Šlechtily jsou tiché syny Slávy, Dokud na svých polích, plouhem svým, V míru chleba sobě dobývali, Dokud v oběť bohům laskavým Z prvotin svých rolí podávali, Dokud nezměnili rádlo svoje V ostré meče, v mrštné sudlice, Aby otčiny své bráníce Hrozných vrahů zaháněli roje. „Takto podlé zprávy zákonité Pod ochranou matky vládnoucí Připravují včely pracovité Douškou mateří med páchnoucí; Takto Božího část nadělení Lidem poskytují k oslazení Mnohé trpkosti a protivy; Takto jemných plástů hebkou látku Chystajíce k osvětlení svátku Boha, dárce sladké obživy, Od bohův i lidí milované Hledí včelky práce vykázané, Dokud dravých trubců mrzký roj Nevrhne jich v trpký spor a boj. „Jakýž tedy div, že v Zatatransku, V našem včelníku a prarodišti, 144 Slovan, smělým slovem po slovansku Ozval jsem se, stoje na rumišti Velkosti a slávy stroskotané Této praotčiny milované? Smělým slovem, rozníceným zpěvem Vaše hlásal, vaše pěl jsem cnosti, Lál jsem vaší slepé nesvornosti, Spravedlivým rozpálen jsa hněvem Zlořečil jsem bázlivé lenosti, Kteráž, jak to nízké plémě račí, Nejdouc ku předu, již nazpět kráčí, Těmito pak zpátečnými kroky Bezděky do úzké vbředne stoky, V nížto přítok vody pramenité Zbahní jako v louži bahnovité. „Člověk tolik platí, kolik dělá. „Když se tedy shnilost člověčí „Cnosti bojí, proč je k hříchům smělá?“2 Ze rmutu a kalu vaší doby Do minulých povyváznuv časů Svého věštího jsem pozdvih’ hlasu Nad rumištěm dávným, nade hroby Záštím hrubých věků zasutými, By se svými stali mezi svými, Aby silným hlasem zbuzená Věků dávných mocná ozvěna 145 Tupým sluchům pozdních pravnuků Hlásala tu spasnou nauku: Jaké předkův bludy, jaké cnosti Vedly k záhubě neb k velikosti. „Jako Stanislav,3 jenž nebožtíka Modlitbami zkřísil nábožnými, Že i rakev pozbyla hned víka Před diváky věrou nadšenými, Petrovín pak, vstana z svého hrobu, Na otázku vydal svědectví, Do kterých až mezí, v kterou dobu Postoupil jest církvi dědictví: Tak jsem o dědictví Slávy-Matky Důmyslem a zpěvem pečoval, Tak jsem její svaté prapamátky Z lůna němých hrobů zbuzoval. Jsa kněz věrný Boha věštího, Zrakem ovšem méně skoumavým, Ale okem více laskavým Do minulých pračasů jsem hleděl, Ano do času i příštího, Abych zvěděl, abych opověděl Osud plemene též pozdního. Nyní před zrakem mým vyjasnělým Budoucnost ta mého národu, Jemužto jsem sloužil srdcem celým, 146 Jeví se jak velké popluží, Kteréž hojnou chystá úrodu, Když mu hospodářů přičinlivých Silné rádlo pilně poslúží, Když i milost nebes dobrotivých Na národní vaši roli blahou, Plodonosnou bude dštíti vlahou. „Čím dál moje zřítelnice sahá Do budoucích věků vzdálenosti, Tím se větší radost v srdci zmáhá Nade zdarem naší budoucnosti, Kdyžto Matky-Slávy pravnukové, Ať se odpor jakkoli chce příčí, Zotaví se opět v síle nové, Schýlené své čelo opět vztyčí. Ale budiž moudře zatajeno Obšírné všech věcí předvídání Jaké synům Slávy povolání Na zemské je kouli obhájeno: „Vy, co jiní dokázali, znáte, „Než buď skryto přede jinými, „Čím vy v knize lidstva býti máte.“4 „Budiž neustálou vaší snahou, Budoucího snahou plemene, Byste v síle neunavené Ku předu vždy kráčeli tou drahou, 147 Kteroužto vám bratři vykázali, Ti co o částku i celost dbali. Jako poutník, jenžto koná cestu Z velké dáli ke svatému městu, Kdežto Jesu Krista umučení V hrobě došlo svého oslavení, V duchu Golgathu i Sinai vidí: Takto všecka ducha mého čilost Zrak svůj jasný do budoucna řídí, Až se hrubých časů stará hnilost Do hlubokých hrobů na vždy sklidí, Kdyžto podlé smlouvy starobylé, Na základě novém obnovené, Bratrství zas láskou oživené, – Štěstí junácké-li pokyne, – Všecky dítky jedné matky milé Milostnější páskou ovine. „Svrzte s sebe vzájemné ty svazky, Zahraďte jen, možno-li je vám, Ústí slovanské té naší lásky, Kterouž do srdcí Bůh vproudil nám: I hned po sirotcích bude veta, Ničím nebudete v řadě světa, Ten váš český potok osamělý, Jenžto leda k selance se hodí, K epickosti splavné nedospělý Ani lehkých neunese lodí, 148 Jenom hochům v létě za koupačku Opatrně zkrácenou i úzkou, V zimě bude sloužit za klouzačku, Ovšem více drsnatou než kluzkou; V malosti jen majíce svou těchu, V rozdrobení vidouce svou slávu, Budete svým bratřím za ohavu, Jsouce vrahům svým jen ku posměchu! „Pamatujte, že ta vaše země Hradbou jest a hrází nejpřednější Pěstounky té vaší nejvěrnější, Ježto vaše zrodila jest plémě. Bděte na té stráži bez ustání, Byste pro svou zpozditost a nedbu Slušnou neuvrhli na se kletbu, Že jste nebděli až do svitání! – „Buďte opatrni jaho hadi, „Jsouce sprostni jako holubice,“5 Často pořídí mrav jemný více, Nežli zpoura, co se rve neb vadí; „Často tichá pastuchova chyžka „Více pro vlasť může dělati, „Nežli tábor, z něhož válčil Žižka!“6 „Tento výlev rady ostražité Prvé z mého srdce vyplynul, 149 Než se duch můj na peruti hbité Do otčiny Pravdy vyvinul; Nyní, občanem jsa této vlasti, Kde mne žádný blud nemůže másti, Nemohu já rady spasnější Na srdce vám, milí bratři! klásti Nade radu onu dávnější. „Doufám, že vás škola novočasná – Cizí zkušenosti trpčejší – Poučila v době včerejší, Jak ta slova mohou býti spasná Přijimačům věrné výstrahy, Kteří, od duchovní síly více Prospěchu se moudře nadějíce Nežli od násilné odvahy, Všeobecné hledí oblahy. „Nech ať odpůrcové zoufaliví Nad tou radou ku pokoji zvoucí Oči vytřeští a hlavu zkřiví, Vysoptíce na mne hanu žhoucí Ze sopky své reptavosti vroucí, Ať mi namítnou, že nebeštinou Nebo snad že páchne umrlčinou Každé slovo zpozdilé té rady, Bez vší obrany a bez ohrady, 150 Bez záseků českých, bez táboru Mstitele a vůdce Trocnovského, Jenžto z lidu stvořil rolnického Reky, hrnoucí se ku praporu Proti hroznému všech vrahů zdoru; Ať ten průjev míruchtivé cnosti Nazvou plodem směšné bojácnosti, Co tak hloupě jako krtek slepý Před svým vrahem ve své skrýši dřepí: Kdo se o vlasť, o národ svůj bojí, Výše ve své lásce k vlasti stojí, Nežli šílenec co z odvážnosti, Otrok nevázané vášnivosti, Jako zvíře ve svém hněvu slepé Bez rozvahy vůkol sebe tepe. „Proti hrubé síle hrubá síla Vzájemným se zdvihne odporem, Obě krvavého služky díla Pod svým na se vrazí praporem; A když nejistou tu sázku ztratí, Často životem ji národ splatí! Od náhody slepé svého štěstí Jenom blázen zpurně vymáhá, Jinou dráhu vlasti blahu klestí Statných mužů moudrá rozvaha. 151 „Časy mění se a stále plynou V moře všehltavé minulosti; Odvážlivost, byvši dobročinnou Družkou rozvahy a srdnatosti, Nenapravitelnou často vinou Snadno stát se může dobou jinou. Udatnost, jež prvé věnce skvělé Z rukou vlasti slušně sklízela, Nosila by jindy na svém čele, Kdyžto doba slušná zmizela, Zaslouženou potupu a kletbu Za nevčasnou účinků svých setbu. „Nyní války nastaly nám jiné, „Ale vyšší, ale světější, „V nichžto bratrská krev nepoplyne, „Meč pak nezvítězí ostřejší: „V říši duchů, neustále činné, „Můž’ jen zvítězit duch bystřejší, „Jenž, jsa odín tělem národnosti, „V novém čase v nové skví se cnosti!“7 „Silou šlechetné své odvahy Zbaviti se nízké povahy, Která v zhoubě blaha druhých lidí Svou jen výhodu a kořist vidí, Jak ta zhladovělá vlčice, Bezbranného vražednice tvoru, 152 Má jen svoji kořist na pozoru V nátlaku8 své dravé štvanice; – Skutky dokazovat čestnými, Nejen slovy marně chlubnými, Že si v krásné libujete snaze, Aby druzí s vámi došli světla, Aby vám i druhým bylo blaze, Aby pole vaší národnosti, – Kdežto blahá naděje vám kvetla, Kde však časy ve své zuřivosti Nasili vám koukole již dosti, Kde i sveřepec a kapradí, Vlčí mák a cizí chamradí, A pak něco bezu pro pocení Zhusta rozkládat se začalo, Dadouc slabým duchům posilnění, Že již měli stud a zarmoucení Až se živu býti stýskalo, Když se naše bedlivější zření S touto polopouští setkalo; – By to pole, jež se plahočinou Svých též hospodářů stalo vinou, Hlubším rádlem pilně rozkypřené Omladí již bylo dobročinnou, Aby místo sněti vyhubené Záživnější stravy podalo; – By též v mysli bujně zotavené Víc se plodné síly ujalo, 153 Více síly plodistvé, víc lásky, Aby vůkol velmožův a lidu Strážný anděl obecného klidu – Důvěra – své ovinula pásky: „Totě úkol slávy občanské, Hoden práce bez ustání pilné; Hoden lásky po bratrsku sdílné, Pravověrné lásky křesťanské; Zdetě žeň svých žádostivá ženců; Zdetě svátek obžinkových věnců; Zdetě salon tónu dobrého; Zdetě reků moudrých turnajiště, Kam na rozkaz vládce hrozného Nejde gladiator na bojiště, Ale rytíř, jehož heslem jest: „Napřed Bůh a vlasť a král a čest!“ Zde jest valný prostor činů slavných, Vůkol něho hory lesnaté: Stvořte koráby z těch lesů dávných, By to moře bouří rozváté Vás co pastorků své matky vlasti Neschvátilo do své do propasti; By ty hory, vůkol strmící, Nad vámi se nepočaly třásti, A ty kmeny s nich se řítící Zpozdilců všech bez vší mravní síly Hrozným povalem svým nezdrtily! 154 „Nejhorší jest chyba toho věku, „Že, ač cítí osten bolestí, „Nemoc tají, smích si činí z léku;“9 Netajte svých sobě neřestí, Ale s myslí odhodlanou, statnou, Přetvářnosti nechajíce směšné, Na svou mravní chorobu malátnou Všickni pomoci se chopte spěšné! „Nezoufejte – jestli prvním líkem Nebude hned pomožíno vám, Druhý, třetí lék snad pomocníkem Bude proti vašim chorobám; Ze všech léků nejoučinlivější Jestiť víra ve vítězství cnosti; Byť i zprvu prapor nepravostí Nade všecku cnost byl vítěznější. „Nezoufejtež sami nad sebou! Mnohé neřesti a mnohé strasti, Co se vás i vaší dotkly vlasti, Byly nezbytnou snad potřebou, Která z bludu nebo z otrlosti Probudit vás měla k dělné cnosti, Neb snad vašim vnukům pro výstrahu Na tu příkrou uvedla vás dráhu. Zlato v ohni čistí se a tříbí, By se tváří pousmálo světlou: 155 Tak i národ, jenž se Bohu líbí, Někdy bývá stíhán Boží metlou. „Ctěte Boha, dárce dobra všeho, Světa tvůrce, světa hospodáře, Leč i soudce skutku nepravého, Jenžto bez blesku a hromu káře Zločin, a jej v tichém soukromí Tresce metlou zlého svědomí! Svatozorným zrakům Hospodina Nejskrytější neskryje se vina, Byť i v moři byla potopena, Byť i kuklou byla poklopena Přetvary, té úpravné i hladké, Kteráž jako jedu plná zmije Jed svůj v nízkém srdci zrádně kryje, Svatochem se jevíc v řeči sladké. „Mějte v uctivosti svaté čtení, Ježto o Synu vám svědčí Božím. Nejdražší to vašich otců jmění Vám též nejvzácnějším budiž zbožím; Neboť vězte, komu knihy svaté Božské moudrosti jsou zjevením, Vtipem mudráků se nepomate Ani neznabohův blouzením; Aniž do zoufalství neupadne, Komu sladká víra srdcem vládne, 156 Ze tam s hůry Otec milující, Nikoli však osud zevlující Na své dítky, ježto jsou si bratři, Lásky plným okem stále patří, Byť i přísně patřil z oblakův Zrakem nad komety hroznějším Na kejkle a šejdy světákův, Krmených jen chlebem vezdejším. „Ale víra sama nepomůže, Z ní-li plodistvá cnost nevykvítá, Jako z keře svého vzniklá růže Ve sto listův krásně rozevitá. Ano všecka moudrost neprospěje, (Možná-li ji nazvat moudrostí?) Jestli, bez lásky a bez naděje, Svých i cizích prsou nezahřeje Plodonosnou blahodějností! „Často prostá snaha pastuchova Více pro vlasť může dělati, Nežli všecka moudrost Platonova, Nežli láska k vlasti Katonova, Kteráž neuměla ostati Na své nebezpečné postati, Kdyžto César ozbrojenou pěstí Ke svým orlům přikoval své štěstí, 157 Ježto nad zradou se pomstilo, Když jej v březnu lichém zradilo. „Člověk tolik platí, kolik dělá, „Když se tedy hnilost člověčí „Cnosti bojí, proč je k hříchům smělá?“10 Toť si, drazí bratři, pamatujte, Protož ve štěstí i v nehodě Na žulové skále cnosti stůjte, Slepé nevěříce náhodě, Která bez účelu, bez zřetele, Neví nikoli zda pšenici, Zdali sveřepec a koukol mele Na své povětrné mlejnici. „Hleďte, by se moudrost bezskutečná Do šlechetných činů obláčela, By se láska k vlasti všespolečná V němých knihách stále nevláčela, Jako kajícnost ta zahálečná, Co se po fakýrsku světem vláčí, Dokud promrhaný život stačí: „Bůh, když běhu světa cíle značil, „Neproměnil duše na služky, „Ale právo dcer jim dáti ráčil!“11 „Když se pravá moudrost s cností pojí, Když pak zisku chtíč jich nerozdvojí, 158 Tehdáž pravá láska k vlasti drahé K budoucnosti povede nás blahé, Z mraků temných okem radostnějším Shlédne slunce na to osení, Ba i Bůh se stane milostnějším Hajitelem všeho snažení!“ Domluvil, a hned mi podal ruku, Kterou když má ústa líbat chtěla, Zmizel náhle u velebném shluku Vyproštěných duchů z vazby těla, Kteříž jako Fata Morgana S břehů mořských často vídaná Před zrakem mým kouzelně se snuli, Dokud z podob svých se nevyzuli. 159 II.

Černá země tělo kryje;

Duše však se zhůru vznesla,

Nám a vlasti věčně žije.

Vlastimila Rajská.

Ve sboru tom valném, pro Bůh živý! (Div i úžas hned mne uchopil, Až se zvolna zrak můj ouzkostlivý V toku slzí vroucích potopil,) Pěvce „Růže Stolisté“ jsem spatřil. Nastojte! již duch ten účinlivý S druhem svým se na věčnosti sbratřil, Spojen páskou lásky nerozdílné, Jak když věrný bratr k bratru přilne. Obě tyto hvězdy Dioskurů, Jakož svítily nám v živobytí, Tak nám ze záhrobní vlasti svítí, Pronikajíc skrze hustou chmuru, Co se nade námi rozložila Na všech stranách naší oblohy, 160 Jako by ji na nás přikouzlila Z nadlesní tam kdesi zálohy Hrozná kletba spiklých kouzelníků, Jižto znají svádět krupobití, Aby na poli i na trávníku, Kamkoli se pohubapahuba ta sřítí, Podrtila obilí a kvítí! Ještě včera s námi obcoval – Radosti a smutku podíl změnný Přítel s přátely jest sděloval, Věhlasem a vtipem ozbrojený Dobré mysli pěvec žertoval Lehkým žertem Marcialovým, K epigrammu hbitě hotovým, Kterýž, jestli koho náhle ranil Žíhadlem svým, jemně bodajícím, Bodnutého před otokem chránil Medem do rány hned vplývajícím. Včera ještě za pohody jasné Pestré Flory dítky čarokrásné Opěval nám v sadě májovém, Nyní, pro Bůh! – kdy mu jaký kvítek Ruka vděčná vsadí nad příbytek V lůně pohroužený hrobovém? – 161 Zastihnuv mne zrakem vyjasnělým Ladislav se těmi ozval slovy: „Dones otcovské mé políbení Těm mým dítkám dvakrát osiřelým, Ježto u společném zarmoucení Časně nade dvěma pláčou rovy; Nad matčiným, nad otcovým rovem Slova má svým opakuj jim slovem: „Ať si víc než statku, nežli věna, Svého poctivého chrání jména, Ježto drahé převyšuje kovy, Téhož jména, jež ty dítky drahé Proto ode mne jsou zdědily, Aby po mých cestách chodily, Věrně sloužíce své vlasti blahé, Každý podlé síly, podlé moci, V nehodě i v štěstí, ve dne, v noci. „Vlasti přátelům a druhům mým Buď mé přízně poslem laskavým, Moje opětuj jim pozdravení, Ježto ze srdce já přátelského Při posledním ondy rozloučení Poslal jsem jim z lůžka smrtelného. „Ducha mého odkaz: písně moje, Dědictvím jsou mého národu, 162 Jenžto za dcery je přijal svoje Čistě slovanského původu; Jsou to dítky z poctivého lůžka, Jehož cizí chlipnost nezprznila; Jsou to dítky, jichžto cizí služka Nezáživným mlékem nekojila. Moje lyra, náhle opuštěná, O samotě táže se a kvílí, Brzo-li as bude probuzena Zpěvných náhradníků hrou a pílí, Co by krásu, co by milost čilou Písní velebili ušlechtilou? Já pak v nebi splesám radostí, Kdyžto plný ducha, plný víry Zpěvák svoje prsty uhostí Na strunách mé ostavené lyry: Když jak slavík hrdla hlasitého, Skrytý v růžích květu stolistého, Zpěvem blaho lásky vzývajícím Blaha přidá srdcím plesajícím; Kdyžto plným zvukem zahlaholí, Jak ta bolest sladkotrpce bolí V srdci bez naděje milujícím, Neb když slovem směle hřímajícím Cnosti zastane se oklamané, Neb se ujme vlasti milované! 163 „Zde se písně v hymny proměnily Hlučným chorálem se valící, Jakby větry prudce vějící Vody mořské do dna rozpěnily. Ani vaše oko nevidělo, Ani vaše ucho neslyšelo, Jakých misteriímysterií blahé zjevy, Jaké svaté obřady a zpěvy Tato říše duchů v sobě skrývá, Kdežto Serafů sbor nebes Pánu Žalmy svatě hřímající zpívá, Jak když vulkán z lůna oceánu Náhle vypuklý se odezývá Hromem svým, jenž Boží moudrost hlásá, Jako slavičího zpěvu krása! – „Nyní ovšem nesvěřuji tobě Vyšších zjevení a vzkázání, Snad ti ve budoucí svěřím době Z vlasti duchů blažší poslání. S Bohem jdi, a dokud budeš živ Buď té dávné rady pamětliv, Kterouž přízeň má ti posloužila, Když tě sobců láje okroužila: Kdyžto v hloubi smutku potopená Duše tvá se prudce roztoužila, Jako láska smrtí rozvedená, Ba jak děva v lásce podvedená. 164 „Nedbej hany ani hloupé chvály, Do budoucna napínej svůj zrak K oné za hrobem se pnoucí dáli, Kde i slávy lesk, i hany mrak Před porotou časů vzdálenějších Soudců dočkají se nestrannějších. Nespoléhej na své srdce mladé, To před stářím tebe neuchrání, Kdežto sněžný závoj zvolna klade Nemilostná šedina kol skrání; Darmo list svůj křestní v tajné skrýši Před sebou sám budeš ukrývati, Léta tvá do tváří tvých se vpíší, Na čele se budou vyrývati Runským písmem, vráska vedlé vrásky, Znakem kvapícího konce lásky. „Láska stálou básníka buď druží, Dokud trnů nepozbude branných Jemné proutí kralujících růží V sboru květin láskou vychovaných. Těžko lodníkovi bez kompasu Moře bohopusté přeplovati, Tíž je poutníkovi na Parnasu Bez lásky se věnců dochovati. Však ni věčně mladá fantasie, Která staví lásky chrám i boří, 165 Která, smělejší než alchymie, Z kapky rosy diamanty tvoří, Která trochou naděje hned tyje, Když se holý rozum hladem moří, – Vlasů tvých, až blažší léta minou, Novou neozdobí havraninou. „Tehdáž čas je dbáti o své jméno, Aby nezrušené umrlčinou Drahé vlasti bylo zůstaveno; Čas je, čelo věncem ovinouti Z listnatého laurového proutí. Kvapí čas! a kdo teď pevně stáli Jako na podlaze z věčné skály, Snad, než jediný mžik pomine Noha do hrobu se pošine. Hrob svým jícnem hltavosti zvyklým Polkna kořist slepě polapenou Poklopí ji krovem neproniklým, Zasypaným prstí navršenou. Slzy vroucí tokem na hrob plynou, Ale hrobních závor nepošinou. „Odpusť, že svou radu, již ti opět dávám, Trojím epigrammem dokonávám, Jsoucím dosti krotké povahy, Pro svou látku smutné úvahy. 166 „Ale prvé, než se dále zvednu, Poslyš radu jenom ještě jednu, Ne tak radu, jako snad žalobu, Pod níž srdce mé tak úpělo, Že by moje zemské tělo v hrobu Poklidu a míru nemělo, Kdybych zamlčet měl ještě nyní, Co i v nebesích mně smutek činí: „Nesvornosti, pro Bůh! chraňte se, Jako vředoviny, jako moru, Přátely a bratry staňte se, Vlasti škodných nechajíce sporů. K záhubě své sami dokvapíte, Jestli sami sebou nezmoudříte. Čili Bůh má býti prostředníkem, Jenž svou ruku přísně kárající Jako otec syna milující Nade zpupným zdvihne odporníkem? Mne však přece naděje má sílí, Že ta svorná moudrých mužů snaha Mezi mylnými se neomýlí, Jaká ke svornosti vede dráha?“ Dokončil, a pln jsa úsměchu, Libého a prostosrdečného, Jenžto do srdce mi povděčného Blahodějnou vproudil útěchu, 167 Opustil nás v řadě dlouhotáhlé, Přidruživ se k pěvci Slávy Dcery; Aniž moje oči vyslídily, Kam svůj vysoký let zařídili, Společnými spjati jsouce směry. Ještě v daleku tam přehlubokém Jevili se oba před mým okem, Jak slavíci, když letíce spolu Ke svému tam hnízdu hledí dolů Smutným okem na svá mláďata, Necitlivým lovcem odňatá. Za nima se dvojím táhli bokem Nesčíslných duchů davy valné, Jakby ke hvězdě se brali dálné, Která tam na štítu nebeském Větším plápolala praleskem, Nežli Siriova hvězdice, Nežli Orion i Dennice. Když pak jako stín za vlastním stínem Tito duchové se míhali, V davu oči moje poznaly Hlasatele „Růže pod Tetínem“, Růže, jejížto vděk panenský Sloužiti nám bude za útěchu, Dokud v srdci zpěvolibých Čechů Nepohyne jméno Chmelenský! 168 Jako na podzim, když jasný den Nad poli se skvěje zoranými, Pavučiny všudy létajíce Nitkami jak naschvál setkanými Družebně se vinou do předen, Z jemném věterku se tetelíce: Takto duchové se stěhujíce Před zrakem mým v povětří se chvěli, Takto z vlasti nebešťanů nižších Zhůru do onoho nebe spěli, Kde jest vyšší sídlo duchů vyšších: Jako ptactvo z končin severnějších Do teplic se béře lahodnějších, Kde se leden kvítím ozdobuje, Tam, kde husté háje laurové Ve své zelenosti vždy nové Libou vůni vůkol vylévají, Jižto větřík ochočelý duje Dále do blízkého do záhájí; Tam kde štíhlá palma v hrdé kráse K slunci vroucnějšímu vypíná se; Tam, kde v řece jemně plynoucí Lotos korunu svou květoucí Sklání před paprskem slunce žhavým, Jakby milencem byl ostýchavým, Jenžto bledou lunu, svoji družku, Když se zrada uhostila v lůžku, S touhou očekává radostnou, 169 Před jejížto tváří milostnou Květité své lůno otvírá, Nevyprahlou mannou zásobené, Až se slunce opět probuzené S zrádným okem na svět ubírá, Zakončí pak lásky mysterie, Které tajným závojem noc kryje... 170

Básně v knize Sebrané spisy veršem i prózou, díl 1: