Epilog.

Epilog.
Dokud rady vyhledávati budeme v mysli své a den ode dne svírati se v srdci svém Žalm 13. v. 133.
Jedna rána po druhé nás stíhá, Jedna hvězda za druhou se ztrácí, Sotva jedno srdce dokrvácí, Na jiné již nová střela číhá Ukrutného smrti anděla, By nám duši, jedva pookřálou, Bolestí a tužbou nenadálou Do samého vnitřku projela! Tato žalost celé naší vlasti, Jejížto má bolest jen je částí, Dvojí ranou moje srdce stírá! Velká žalost nad velikou strastí, Která dlužných slov nám odepírá, Malomluvná bývá nejraději, Kdyžto naděje se za nadějí Do hlubokých hrobů odebírá. 171 Jako onen malíř ostýchavý Zakryl závojem tvář krále-otce, Jemuž bolesti šíp pronikavý Srdce outlé prohnal přehluboce, Kdyžto hrozným bohům za ofěru Musil vydat na smrt svoji dceru: Takto naše Musa ostražitá, Rouškou smuteční teď polokrytá, V době zármutku tak podstatného Více znakův ducha neposkýtá K obrazu nám pěvce zmileného, Teprvé jen včera pohřbeného; K tomuť obrazu je třeba mnoha Vzácných barev štětky přeumělé, Třebať přízně věštího je boha, Dárce zdravé mysli, v zdravém těle, Má-li díka býti básnířovi, Jenž by chtěl se rouhat malířovi! Těžko, aby pěvcova hned cena Naším zpěvem byla oslavena Podlé zásluhy a podlé práva; Nesnadno je z cizích věnců skvělých, Které vděčná uvila jest sláva, Sbírat listy laurů osiřelých Ke svým věncům stejné slávy chtivým; Nech ať domáhá se toho díla Mladá, smutkem neskrušená síla, 172 Srdcem ozbrojená odvážlivým. Já chci věncem jenom cipřišovým Kvílící svou lyru ovinouti, Pak jej nad hrobem chci básníkovým Do mladičké trávy přivinouti; Ať si zelený ten věnec zhyne Pod nehodou listopadní doby, Jméno dobrých pěvců nepomine, Byť i hrob jich zůstal bez ozdoby! Ejhle, tato víra svatosvatá, S láskou k vlasti nerozdvojně spjatá Básníka vždy povznáší a sílí, Aby k vysokému pnul se cíli, Jejžto dobrý Bůh mu uložil, Aby věštec v rozníceném zpěvu, Velebě cnost jako krásnou děvu, Slávu její krásy rozmnožil. Toť hle! učeností závistivé Slušného jest hněvu příčinou, Že jí ve štěpnici zimomřivé Květy Pravdy v oné kráse živé Po písčitých cestách nekynou, Jako v básníkových sadech krásných, Kdežto nad každinkou pěšinou Kvítí Pravdy, v šatě barev jasných, S družnou spolčuje se květinou, 173 Kteráž jako vnadná Odaliska, Pod výsluním teplejšího pásu, Vábí hosti z daleka i z blízka, Aby chtěli Pravdě, chtíce Krásu! Ač nám básnická ta svatá víra Kojí srdce želem trnoucí, Že se slavným věštcům naše lyra V době zavděčí snad budoucí, Přec ta nová rána srdce svírá Pod břemenem smutku chřadnoucí, Že se jazyku slov nedostává, Bychom tobě, mladý nebožtíku! Aspoň částku zasloužených díků Mohli zapraviti podlé práva. Ba tentýže lačný červ, jenž tebe Odňal přátelům tvým, druhu milý! Srdce moje zžírá, krev mi střebe, Já pak tuším, že se v brzké chvíli Do hrobu má bujná hlava schýlí! – 174