Úvod.

Jan Pravoslav Koubek

Úvod.
Chtěl jsem šestiměrem, co orel, po homérsku se povznest, Neb jak Naso plachý, distichovým poletem Po květinách spanilých, co motýl se proháněje bludný, Chtěl jsem písně milé zpívat o lásce blahé, Méně nebezpečné, věru! než Nasona vyhnance Láska byla k vysoké Julii Césarově! Málo-tě básníků dobrých, by si slávy velebné Věštce slepého Řekův moudře neráčili přát, Málo i těch, co by lavřínem římského poety, Krom věnců Pontských, z pýchy pohrdli hrubé. Atrika víc havranů bílých, ba i více kanarských Jistě chová ptáků otčina Kamčadalů, Víc paniček věrných přestárlým známe dobrákům, Co v tenatech zkušených hloupě uvázli mladic, Nežli oněch pěvců jimž sláva a čest obojetna Být by měla, třeba bez zisku zlatého byla! Nás ale před pýchou chráníc naše Musa slovanská Stezkou s hellenské dráhy zavedla jinou K Parnasu nižšímu, kde cizí lavřín nevidí se Nikdy nevadnoucím ozdobený lupením; 171 Nám z fialek, nám z doušky pokorné vhod bude vínek, Byť bodlák i žhavá kopřiva v něm se kryla! Z dvakrát sedmera veršíkův, kde pravidlo a zákon, Kdežto i lad, kde sklad v rýmě se družně jeví, Tak jako ve mládí minulém, tak v době nynější Jak duchu, takž uchu, znělka dosud lahodí, Znělka libozvučná, kde ohlas na ohlas se ozývá, Jakby se odrážel v hájině od skal a hor, Znělka, co rozměr a takt zachovává ráda hudební A v skořepě sličné jádro myšlénky podá, Jsouc obsáhlejším epigrammem jenžto žehadlo Neb medu slast na konec jak včela moudře chová. Ejhle! tak obnovují svou návštěvu ospice zrádné, Ač nás již v outlém osudy dávno věku, Takto neočkovaných i dětí i hochův hubitelky Neštovice trýzní očkovaného muže! Nás zkušenost trpká do živého začasto ubodla. Bodcem svým a nožem nám ducha zočkovala, Člověčina zpupná tať zmírněla tím cvikem ostrým, Mrav příkrý zjemněl, srdce pozor si dalo, Leč ta hrdost vrozená básníkům, ježto je sobě Své ceny povědoma, zůstala nezmožená, Nezmožená vědomost je naší též zásluhy o vlast, S tou nadějí, že časův soud učiní mi zadost, Tak též nám věrnou veselá mysl zůstala družkou A vtipu českého hrstka nevelmi malá! Toť je podíl a zvyk, totě hračka mladých, blažených let, 172 Jež na vodítkách svých pěvce hrdého vodí; Zvyk ten opět do rukou známých nás Znělce přilákal, Jak když lásce jinoch dá se přilákat opět. Tak v pozdním stáří díváme se rádi na hračky, Co v létech dětských k zábavě sloužily nám, Srdce stárnoucí nadějí se sladce kojívá, Že jsme omladli trochu, když zdětiníme trochu, Neb že jaký se omyl do naší snad matriky vedral, Tak že počet chybný nám přidělal trochu let. Mrav každý i nemrav je plodem zvyku zlého, dobrého, Čím hrneček navřel – dosti! vy víte konec. 173

Básně v knize Sebrané spisy veršem i prózou, díl 2: