Nebe.
Jako děcko měl já za to,
Oblaka že nebem jsou,
Hvězdy, měsíc – ty že zlato,
Slunce – koulí plamennou!
Že mi hraček bylo třeba
Pro nevinnou radost mou,
Zvolal jsem já tehdáž k nebi:
„Kéž ty hvězdy moje jsou!“
Matinka, jenž při mně stála,
Vzdychnutí mé slyšela,
Milostně se pousmála,
Napotom však pravila:
„Dítě, někdy poznáš nebe,
Kteréž dvě jen hvězdy má;
Oblaží-li láskou tebe,
Pak tvé blaho setrvá!“
37
Že jsem tehdáž nepochopil,
Co tím matka říci chce,
V myšlénkách jsem oči sklopil,
Kde to nebe asi je?
Co jsem však zhled’, dívko, tebe,
Co jsem zhled’ tvé očičky –
Znám je již, to krásné nebe,
Znám již ty dvě hvězdičky.
Kéž by mi tvé srdce přálo,
By se nebe zraků tvých
Věčně na mne láskou smálo –
Blahem citův upřímných!
38