Přemýšlení o přírodě.

Antonín Koukl

Přemýšlení o přírodě.
I. I.
To jistě hříchem není, že přírodě jsem nevzplál písní jásavou, bych ve svém prostém snění víc nebyl nadšen lidstva oslavou.
Já povždy budu žíti v takovém s přírodou a lidstvem poměru, že v oné obdiv uzřím, však v lidstvu štěstí, naděj, důvěru. A jest-li sklamán budu, té viny tíž přírody klesne na váhu: proč ona tedy lidstvu takovou uštědřila povahu?
II. II.
Tvé slunce, přírodo, i luny záře snivá, obzoru kruh, jenž nádherou se skvěje a kouzlem v jiný na blankytě splývá, vzduch jasný jako duše lesní víly, 8 tvůj večer kouzla pln, jenž červánkem se chvěje – vše toto nadchlo boha v tvůrčí chvíli. Však přišla doba, kdy se božství ptalo, zda bez třpytného broučka žíti umí růže, zda bez křídlence by se nebe radovalo, zda vlna bez rybky břehu se pyšnit může; však přišla doba, kdy se jako báje ozvala touha po životu ráje, kdy vesmírem ta nutnosť otřásala, že přírodě, by pravým žitím vzplála – potřebí člověka.
Však nešťasten bůh, jenž se dočeká, až všechny zhynou zase děti Evy. To hrozný bude pohled na tvou krásu: jak na hlavinku svůdné děvy, již druhdy lemovaly proudy lesklých vlasů, však nyní z hlavinky – až při pohledu zle je – zoufale lysina jen zeje! 9