Před obrazem „Živé pochodně Neronovy“.

Antonín Koukl

Před obrazem „Živé pochodně Neronovy.“Neronovy“.
Za velkou myšlénku, jež hvězdou žití vřela, za nesmrtelnosť svou a za spásu hle! myslí bohorovnou vydávají těla Neronu, synu ďábla, k pospasu. Za velkou myšlénku! – Vše žádá obětí! Když nadšení nám pílí ruce nesvětí, když lekáme se potu vlastních tváří: úrody nečekejme, plod nám nezachutná, tvor nedostačí si, k životu práce nutná; z ničeho ani kouzlo světa nerozkvetlo, sám bůh se přičinil, řka: „Staň se! Budiž světlo!“ Svůj život za spásu hle! kladou křesťané, a mysl neklesá, když oheň zaplane. Hle! i v tom plamenu nadšeni silou novou pro spásu rádi jsou pochodní Neronovou. Vše žádá obětí. A což to naše žití, jež stísněno jsouc, volá o spásu? Hráz úzkoprsou má-li strhat vlnobití, být musí bouře dříve světa k úžasu, bouř nadšení – by po ní jasno bylo. 40 Však kde to nadšení? Hle! ruka matně klesá, dnes zapomenuto, o čem se druhdy snilo. Kdy jiní letí výš jak orli na nebesa, kdy z práce duchů jiný národ plesá a sopku nadšení v svých prsou pro vlasť hostí, my klidni jsme, nám stačí sláva – minulosti. Zda sílu máme k spáse postačivou – i nutno-li, pochodní pro vlasť býti živou? Na štěstí k oběti té u nás bude dosti za živa hořet – studem nad svou netečností! 41