Ku dni 6. července.

Antonín Koukl

Ku dni 6. července.
Dnes veliký Tvůj den je, Mistře mučeníku, dnes každý spěchat měl by pro věnec, jejž na mohylu klad’ by vděčnosti pln, díků, slz v proudu – šestý že je červenec! Leč mrtvo u nás, nikdo nevzpomíná! Jak křiklavou ta česká němota! – Ni naše mláď, ten orel, jenž se vzpíná perutí nad světy, jenž směle mihotá se v řadách sluncí slávou příštích dob – i mláď ta zapomíná na Tvůj tichý hrob! Přec mohutný náš lid! On mysli vznešené, on schopen nejskvělejších vděčnosti je vznětů, on v hymnu, v proudy slz by roztál pro pietu a třeba vavřín podal skráni slavené! Ba netřeba Ti, Mistře, bylo na hranici svůj život sílat do svatých bran ráje: Ty’s mohl s perem v ruce ztuhlé, ve chvějící se loučit se světem – leč hlady umíraje! Dnes vzpomínali bychom Tebe nadšeně, dnes vlasť by vzdychala žalosti v ozvěně – ba snad i křížek měl bys hrobu u pokraje! 50