DĚLNÍK-OTEC.

Antonín Koukl

DĚLNÍK-OTEC.
Navštívil jsem jizbu prachudičkou: ač v ní hostem krušná byla práce, štěstí druhdy zde tu přebývalo, jaké nezabloudí do paláce. Krev mi stydla nyní při pohledu: Štěstěny tvář byla zcela jiná – otec hořce plakal nad mrtvolou drahou – jedináčka, svého syna. Těšit? Marno! – Otec vyprávěl mi: „V pozdní době obdařilo synem nebe nás – já zapomněl vší bídy – žil jsem náhle v světě zcela jiném. 40 Od jakživa práce mojí sestrou, v době té však nová vzešla síla v údech mých. „Vše pro dítě své drahé“, jiná tužba se mne nezmocnila. Hleďte, pane – teď jsem dopracoval, marně naději si kreslil mnohou: věru, nikdy jsem si nepomyslil, mozoly že také pálit mohou!..mohou!..“ 41