Kritika na číhání.

Kritika na číhání.
Jsou na číhání, z města host a hajný; svou pušku každý drží nabitou. (Host jinou ještě zbraň má ukrytou a náboj tajný.) Teď oba mlčí! nač tu dělat povyk? Rtem tiskne hajný dýmku, druhý šťovík. Kol vůně lesní v opojivé síle vlá zlatým, teplým dechem v stinný dol, však po zvěři ni stopy kol a kol; ó dlouhá chvíle! Až měšťákovi mdlá již mysl klesá; tož lehnuv na znak slouchá zvukům lesa. V sluch vane šepot listů, bzukot muší, jak moře houpavé, jež uspává. Slyš, jiný zvuk v to náhle pohrává a snivosť ruší; to z dálky, potom blíž a výrazněji se zvláštní, plnozvuké trylky smějí. [49] To nejsou útlé flétny hudby ptačí ni laškující její housličky; byť sebe jásavější písničky a sebe sladší se z hrdélek tak drobných proudem lily: tak zvonivě by sotva hlaholily. Toť chvění hlubších, silnějších je hlasů, toť rokotání strun je mocnějších; tu v altu se to vlní jako smích, tu bublá v basu, jak studánka když v mechu hrčí hlasně; tak zní to tajemně a přec tak jasně. Zde – tam, tu – onde, – les byl toho plný, až celý vrkal, trylkoval a hrál! Host zívnul si a hlédl na močál, kde líné vlny mdlý potok stavil, býlím poloskrytý, než dál se lesem plazil, bahnem sytý. I vzpružil měšťák vtip a jazyk slabý i pravil, vyrván sladké dřímotě: „Jak protivný jest v lesní samotě ten skřehot žabí! Mne málo co tak ve přírodě mrzí, jak řehtaček těch koncert směšně drzý.“ 50 Však zamhoural naň hajný s pousmáním. „To myslíte, že žáby řehtají? Ten koncert hrdličky nám dávají svým cukrováním! Jest jich tu plno ve smrčí a v doubí.“ Náš esthetik, jak spal by, dýchal z hloubi. Týž číhal s přítelem pak v témže lese. „Slyš!“ nadšen dí, „mne nad zpěv slavičí to něžné cukrování hrdličí vždy mile tkne se a v říši poesie vždy mě vábí!“ – – – – Jen, brachu, nejsou-li to teď zas – žáby... 51