SLOVO.

SLOVO.
Když z raje obr zoufalosti vstal a jako Simson, jenžto rozsápal lva ode tlamy po útrobu zprahlou, on propastem kdy vzepřen v čelisti, vťal silou krutou, křečovitě náhlou své nehty v něj jak v tělo kořisti i roztrhl taj hercegovských skal, v jichž jícnu krev a trýzeň neobsáhlou zřel, ze slepoty vzrušen, vířit svět, – krev nejprvších to povstaleckých čet, jež kypíc vřídlem posvátným se lila s hor pustých v kraje širé dál a dál a vlastem, jimiž praménky své vila [230] v síť rudou, každou hrstku půdy křtila, až v Balkán výtrysk její pozaplál: Dlel tenkrát v horách neznámého jména, svým tureckým skryt pronásledovníkům, kmet vážný, starý buřič, v chatce z hlíny. Kol temno. Vítr noční venku sténá, rva s okna šat, jenž cloní protivníkům svit ohniště, v němž ve strop neúměrný a ve zdí hrubý nálep tmavé stíny se zdají hloubat velké kadluby dvou postav, na jichž tvarů obrys černý zář ohně dýchá rudé obruby. Z nich jedna – stařec, jehož vousu sníh se ve kněžského roucha tmavé řasy až k pásu ztrácí; řídké plynou vlasy v týl, jenž se kloní, nesa věku tíhu; tak sedě při plamenu, v rukou svých si drží na kolenou písmo svaté i spouští zraky zbožným ohněm zňaté jak připoutané v Ezdrášovu knihu. Ret hýbe se; čte hlasem tlumeným, jak vrahem ohrožení Israelští své město hradí valem kamenným, 231 leč tak, že ruka jedna nástroj chopí a druhá meč neb naostřené kopí; lid sám tak hradeb strašnou hradbou jest, a zástupové trnou nepřátelští. Kmet s nadšením čte biblickou tu zvěsť, hlas víc a víc se chví, až mocně tknut jak zvon se rozduněl a zvučí slavně, a s žárem v oku stařec přímí témě; tak dočetl dnes o Jeruzalémě. V tom jeho druh, jenž dosud nepohnut stál slouchaje a hleděl neúnavně v dno pánve, jež se nad plamenem čadí, tvář k němu obrací teď mladistvou. „Kov roztaven!“ dí s hledem rozohněným, v němž nepokoj mu žže. „My práci svou teď počneme, jež ducha tvrz nám hradí; kdo bude však tím lidem ozbrojeným, jenž vrahům ubrání jí mečem v ruce?“ An pochybností zaplanul tak prudce, kmet mírným zrakem zápal jeho stíhá. Vstal, těžkou knihu v rukou chvělých zdvihá a hledě vážně v oko jinochovo 232 dí slavně: „Na počátku bylo slovo! Dřív duchy vzbuď než bitce! Duch jen spasí, an tisíc nekrvavých mečů tasí, a vítězství, jež roste v lidské krvi, to v srdci vlastním nosí žal i smutek. Pojď, úkol dán ti nejkrašší a prvý, buď sluhou slova, z něhož vzejde skutek!“ I složil knihu. Při plápolu loučí, z nichž dým se k stropu ztrácí po kotouči, dvé postav tmavých v záři při ohništi teď ztápí lžíce v pánve dutinu, z níž olovo, jež vrouc se do nich prýští, teď čerpají, a plynnou litinu v řad malých kadlubů z nich vynořují. A znova to své drobné dílo snují; již po hodiny robí um jich jarý, a bez počtu se množí písma tvary; jest pozdní noc, a s čel již kane pot, však bez únavy trvá litců píle, bez konce tajemné té práce chod: Kmet náhle vzrušen zastavil se v díle. Hle, slouchá, bledne. Zda-li jilm to starý 233 jen větvemi snad praští chatce v bok, či zahlučel to nocí lidský krok? Jest vyzrazena buřičova skrýš? I vpadne rota slídičů mu v chýž, by zničila mu písma, slova skvost, jímž k boji za právo a za volnost svůj zjarmený chtěl ozbrojiti lid? I slouchá. V noci nerušený klid hlas přátelský zní šeptem ze dveřejí: „Vpusť, otče, s novinou nás velkou k sobě!“ Kmet otevřel; tři muži v chatu spějí i zamkli zas, a tajno tu jak v hrobě; pak přední z mužů dí: „Již tekla krev, již rozvinuta vzpoury korouhev i v našich dědinách! Již doletí běs boje blesku mihnutím až k tobě, i zde si žádaje svých obětí! Již mosty úmluv, z dýmu zbudovány, jsou krve proudem bouřně zpřetrhány; teď běda, selželi nám síla v boji! Teď káže lidskost, bratrská teď družnost i vlasť i víra svatá: ať se zbrojí teď každá paže! Spásou jest jen mužnost! Teď marna tvoje práce, litče slov, 234 teď chvíle osudná ti jinou velí! Boj svatý volá; dej svůj všechen kov a slévej náboj, nežli východ zbělí!“ Kmet hnul se bolně, – jaře učeň mladý. Hle, na surovém stole blýskají se milých, vážných písmének těch řady, tak slastně urobených podtají; ty nadšení a pravdy svaté značky, jež měly ducha vzkřísit v národu, jimž kmet byl život dal, an k průvodu jim stokrát žehnal: ty jak bídné hračky má zničit ruka, jež je vytvořila? Zří v znaménka ta drahá, ušlechtilá, a slza žalu perlí se mu v zrak, jejž k jizby stropu zadumaný vznáší, a když jej v truchlé tísni sklonil pak, zřel knihu, utkvěl myslí při Ezdráši i mní: „Ať jedna ruka dílo chopí, však druhá meč neb naostřené kopí, a zavolá-li trouba v nebezpeč, pak zůstavíce dílo, taste meč!“ – I vzplanula mu na schýlené skráni zář velebná, jak zápal odhodlání. 235 „Již staň se!“ vece, bera písmě prvé, „již ducha zbraň se proměň ve zbroj smrti Ať slova střelu zhltí proudy krve a její ráz ať nepřátele zdrtí! Buď tedy žehnán, bratři, boj váš smělý, ať slovo nejsvětější v skutek vtělí!“ – I hodil písmě v pánve jícen žhavý a křížem žehná mu. Již učeň mladý ty lesklé sbírá vážných značek řady a s radostným je chvatem v žáru taví. Kmit ohně, k nádobě se chtivě tule, již ozařuje postav čilý kruh, jež mlčky, s hrozbou v zraku, lijí kule, kdež jako světce patriarchy duch se stařec modlí s apoštolskou tváří. Hle, okna skulinou již úsvit září, a poslední též kovu zbytek již je v kule slit. Teď vstali muži z kola, den v boj a v osud neznámý je volá, – i kvapně opouštějí vetchou chýž. Sňal mladý učeň těžkou pušku s krovu i pokleká; kmet ruce vkládá naň a slzí. „Bůh mi tebe, synu, chraň!“ A líbá jej. „Vždy pamatuj, že z kovu 236 tak svatého je čistá tvoje zbraň, a věrna budiž světlu, pravdě, slovu!“ – A proudí čas i v nové břehy patří; a když pak vzešel věkoslavný den, jenž osvoboditelské voje bratří v boj vedl báječný jak obra sen, a v jásot vítajících půda syrá se rozpoltila jako puklý hrob, rty otevřela, spjaté klatbou dob, a hlasem zvonů dávno pohrobených, jež vyprostěny z dusných sklepů plísně jak vězni reci, srdcí nezlomených, se sladce chvěla hřměním vlastní písně, té písně božské, s bání v lada širá se valící, jež, po staletí něma, zas pějíc volnost, rovné v světě nemá; i ten když blahý den se dostavil, jímž pustý prestol zhanobené země v ni zazářil jak z blesků setkaný, a s jeho výsosti když pozdravil to svobodné zas, hrdé její plémě kněz její slávy, Prvověnčaný, a z mrákot robství, po zoufalém boji 237 ta vlast když procitla – i byla svojí, a hrazeny již svaté její týny: Dlel opět vážný stařec v chatce z hlíny. Je zřídlý hlavy jeho sporý sníh. On sedí v tmách – a z chvělých rukou svých v klín svaté písmo těžce cílí padnout. Již nečte. Jiskry vlhkou hryží louč, a dým jak had spí stočen ve kotouč kdes v koutě zatemnělém. Musil zchladnout krb neživený božským plamenem. Kmet v stěnu syrou chabým ramenem jak síly pozbaven se podepřev, spjal ruce skleslé na list knihy svaté, a přes ně kanou slzy přebohaté na nedočtený Jobův žalozpěv. Mdlý člověk není bohem hospodinem, by nad obětovaným nelkal synem, a došla starce zvěst, že jeho syn již smrtí zpečetil svůj prvý čin. Jest pusto v jizbě; pavouk v pánvi přede, a netknuty jsou liter kadluby; kmet zří je temně jako z mlhy šedé a duší vane mu sen záhuby, – 238 ne, nelze nazpět k životu a k dílu, ni z loktů bolu vyrvat ducha sílu! V tom vešel muž, – jeť dveřej dokořán; jde k starci, k nohám jemu skládá břímě i líbá ruku vetchou, nepoznán, a v líc mu hledí laskavě i přímě. „Jsem z oněch,“ dí, „již odvedli ti syna. Svůj pozdrav poslední mi svěřil hyna, než k věčné výši vzletl jarý duch! Sám zbyl jsem ze všech, - splácet náš jdu dluh. Tvé lásce vyrván syn i tvému dílu, stal v boji krvavém se vlasti mučněm; však mladé srdce zas a mladou sílu ti vracím zaň! Ty nazvi svým mě učněm a synem ducha svého! Ať se prýští nám z rukou velebné zas pravdy símě těch drobných značek rojem! Viz mé břímě: toť kulí žeň, jež tkvěly na bojišti; ty přelijeme v písma střely vnovo, a silou činu vládniž svaté slovo! Však jednu kulku zachoval jsem zvlášť,“ – a mladý vojín odhalil svůj plášť; „zde na mých prsou – jest mým dechem vřelá, 239 ta, otče, v srdci tvého syna tkvěla!“ Kmet malou kulku z ruky jeho vzal a v obra rostl před ním jeho žal, jak stín ten černý, rukama jenž lomě ční v stěnu, v strop, an jinoch plamen nítí a před tím bolem hlavu chýlí skromně, jen tuše, zkoušená ta hruď co cítí. Krb svítí v jizbu; stařec v jasné záři se kleče modlí s apoštolskou tváří; v strop temný obrací se líce bledá, a kulku dlaň jak v oběť k výši zvedá. Vstal, stoupil k jinochu, tvář k tváři chýle. „Pojď, synu dobrý, započneme v díle!“ A jinoch pánev na ohniště staví, hrsť kulek vsypal v ni a již je taví; kmet kročil k ohni; v oka jeho plání zas velebný žže zápal odhodlání; již nakloniv se náhle nad kov žhavý veň pustil kulku ze synova těla, a slza blýskla veň i zasyčela. I vece kmet: „Buď oběť oželena! Již chrabrostí jsou srdce posvěcena; teď zbraní ducha svatý počni boj! Pojď, synu, lijme božské pravdy zbroj, 240 a vlasť, ta krví synů vykoupená, ať uzří světlo, ježto září slovem!“ A hle, dvé litců pod chatrče krovem v řad kadlubů zas vlévá vroucí tok i tvoří písmo v nových věků knihu. – A v krásném paprsku, jenž protkal mračna tíhu, skloň, lidstva genie, tam k slovanskému jihu svůj okřídlený krok! 241 OBSAH.
Předzpěv3 K východu9 Harač12 Had22 Padlého milá41 Morlákovy perly44 U pramene55 U Plitvických jezer58 Svobodě74 Bojovnice78 Černohorská kolébavka82 Jak velká Černá Hora91 Mořský ďábel99 Ve skalách. I. Vězeň111 II. Ballada117 III. Vyzvědač120 V hloubi temnot123
[243] Bulharské vánoce131 Dragan a guslar139 V porobenství139 Vděk186 Tři lebky197 Turecká povídka202 Mužík217 Na výši Balkánské221 Jedno políbení226 Slovo230
E: až; 2002 [244]