Zhynulá.

Eliška Krásnohorská

Zhynulá.
Háj dýše tak vábně a lahodně mou stezičkou v horké mi líce, a po stranách břízy jak pochodně se třpytí mě provázejíce. Jak pochodně štíhlé a bělostné, jež nesou mi mládenci švarní! Kol ticho tak slavné a radostné, v sluch zvoní jen myšlénky jarní. Ty břízy jak pochodně zářivé, jež ve výši plápolem vlají, a zelené jiskerky ohnivé v jich korunách srší a hrají. A zvonky těch myšlének výš a výš co skřivánci jen se mi třesou, až myslím, že se srdce všecku tíž ti mládenci švarní mi nesou. [27] Že nesou ji na marách zelených, má ustláno do rozmarýnek, a na čela bělostný, chladný sníh jí vložili z jaroček vínek. A rozpjali nebeský baldachýn kol s obláčků stříbrnou třísní; tak nesou ji nebožku v země klín s hrou zvonků a jásavou písní. Ať dřímá! Již líce jí zrosený háj skryl květnatým příkrovu cípem. Toť zima mé duše, již odnáší máj, když umřela slunečným šípem 28