Holubička.

Eliška Krásnohorská

Holubička.
Holubička šedá, holoubka si hledá volajíc, volajíc; umdlela jí křídla, však ho nezahlídla nikdy víc, nikdy víc. Od moře a k moři zakroužila v hoři nastokrát, nastokrát. „Ozvi se jen jednou, máš-li sirou, bědnou ještě rád, ještě rád ?“ Marně opuštěná holubička stená v dol i výš, v dol i výš. „Což ty pro mou lásku nemáš ani hlásku z duše již, z duše již?“ [41] On pak slyší lkání, on by slitování z duše měl, z duše měl; ale zkrvácený, k zemi spotácený oněměl, oněměl. [42]